Září 2013

Neobyčejný Fotbalista Prolog

26. září 2013 v 14:22 | Lucy |  Neobyčejný fotbalista

Obyčejná dívka Eleanor Calder studentka politiky a slavný Louis Tomlison zpěvák nejpopulárnější skupiny One Direction.Jak se Eleanor zachová když potká Louise? Jak bude reagovat na nenávistné zprávy od jeho Fanynek.
Co na to její rodina,přátelé? Přijmou ji kluci ze skupiny? Jak bude Eleanor reagovat když zjistí že Louis je slavný a že jeho zápasy na kterých ho potkávala jsou pouze pro charitu? To se dozvíte v povídce

" No tak El,..pojd semnou" přemlouvala hnědovlasou dívku její nejlepší kamarádka
"Já newím Kate,..navíc zítra mám přednášku" odpověděla ji dívka a dal se zabrala do čtení knížky aby byla schopna udělal referát do školy.
"Jen nachvilku,...zápas bude trvat tak hodinu a pul,..kdyžte to nebude bavit mužeš odejít" prosila ji její blondatá kamarádka
"Dobře ale jen na chvilku" odověděla ji
"Děkuji si nejlepší už se tak těším až ho uvidím" radovala se její kamarádka,..a hnědovlasá dívka se jen na ní dívala
"Myslím Louise,...seznámila mě s ním jeho 15 letá sestra Lotti" odpověděla Eleanor když si všimla že se na ni dívá nechápavým pohledem.


Louis Tomlison

25. září 2013 v 17:06 | Lucy |  ff- Louis Tomlison
0.1 Neobyčejný Fotbalista ( připravuje se)

Vícedílné

25. září 2013 v 17:02 | Lucy |  Vícedílné

Harry Styles

Liam Payne

Louis Tomlison

Zayn Malik

Niall Horan

One Direction


FanFiction

25. září 2013 v 16:53 | Lucy |  Fanfiction
0.1 Vícedílné
0.2 Jednodílné

Where We Are Tour 2014: Promo

21. září 2013 v 20:20 | Lucy |  One Direction
Objevily se první promo fotky pro WHERE WE ARE turné. Každý dres představuje místo, kde kluci budou :) Včera se jich pár objevilo, ale my tam nejsme, a nemyslím si, že budeme :)) Dokonce i německo je tam jen jednou...uvidíme, třeba si nechávají místa pro další státy :)
wherewearepromo_HESBLOGCZ001.jpg wherewearepromo_HESBLOGCZ003.jpg wherewearepromo_HESBLOGCZ004.jpg wherewearepromo_HESBLOGCZ007.jpg
Gallery link:
Tours > Where We Are Tour 2014 > Others > Promo [9x]

Photoshoots: Fabulous 2013

21. září 2013 v 20:19 | Lucy |  Photoshoots 2013

fabulous_HESBLOGCZ008.jpg fabulous_HESBLOGCZ006.jpg fabulous_HESBLOGCZ010.jpg fabulous_HESBLOGCZ003~0.jpg
zdroj:harry-edward-styles.blog.cz

Midnight Memories - Tracklist (?)

21. září 2013 v 20:17 | Lucy |  One Direction
Opět se objevil nějaký ten seznam písní, které by měli být na novém albu kluků Midnight Memories. Bohužel, po minulé zkušenosti se scany a fotkami, tohle brát jistě nemůžeme. Jsou tam 3 potvrzené písně, ale ani to neznamená nic. Takhle by mohl, ale nemusel vypadat seznam písní. Uvidíme. :)
1. Best Song Ever
2. Without You
3. If
4. Let Her Go
5. Red Lips
6. Can't Change
7. Another Place
8. Moments like this
9. Diana
10. Turn Back Time
11. Falling
12. Hold on (It's Getting Harder)
13. Broken Mirror
14. In The Daylight
15. Don't Ever Miss You
16. I Will Always Remember | Deluxe
17. On Our own | Deluxe
18. Misterious Girl | Deluxe

zdroj: harry-edward-styles.blog.cz/

Louis a Eleanor

21. září 2013 v 20:15 | Lucy |  Louis Tomlison

image host image host

Big city Life 2 díl

21. září 2013 v 20:05 | Lucy |  Big City Life
Zklamání
Ráno jsem se probudila a cítila jsem se vážně strašně. Nejen, že jsem se tak cítila, ale bylo to vidět i zvenčí. Moje kůže byla bledší než včera a měla jsem ohromné kruhy pod očima a to nepočítám ty svoje rozcuchané vlasy po ránu. Radši jsem šla do koupelny, ale musela jsem čekat, než vyjde máma. Když se otevřely dveře, tak se na mě tak nejistě podívala, nebo spíš jako kdyby viděla strašidlo. Ale radši jsem jen řekla, dobré ráno a zalezla do koupelny. Konečně mám chvilku sama pro sebe, ale ta chvilka nestačí na to, abych si rozmyslela co řeknu Simoně a Kubovi, byla jsem dost nesvá. Když jsem se osprchovala, abych se probrala tak jsem se hodila trošku do cajku. Tím myslím, že jsem si vyčistila zuby a rozčesala a vyfénovala vlasy, sice mi vadily ty kruhy, ale to se ještě dá vydržet. Krom toho mě ještě docela bolela hlava. Super, snad na mě něco neleze. Převlékla jsem se z mého pyžama do toho, co jsem měla včera a to byly úzké tmavé džíny a delší žluté tričko bez rukávů. Sešla jsem dolů po schodech s tím, že se nasnídám. Čekala tam zatím jen máma s tátou.
,,Ahoj." Pozdravila jsem tátu, se kterým jsem se ještě ráno neviděla.
,,Ahoj." Odvětil a zase se začetl do novin, které držel v ruce. Přisedla jsem si ke stolu a nasypala si své oblíbené Müsli s mlékem a když jsem to dojedla zapila jsem to jen džusem. Podívala jsem se na mámu a na tátu a ti se chovali jako obvykle, jen se zdálo, že táta má trochu pochmurnější náladu, ale to bude z toho, že dnes jedeme na nákupy, které on vysloveně nenávidí. Podivné bylo, že já jsem se na nákupy docela těšila, ale to bude určitě jen proto, že se chci odreagovat a nemyslet na to, že se budeme stěhovat. V kuchyni bylo vážně dost trapný ticho. Ale já jsem ticho prolomit nechtěla, i když jsem to byla vždycky většinou já. Občas táta zakašlal, nebo tak něco.
,,Půjdu vzbudit George." Prohlásila najednou máma a zmizela. Super, George je ukecaný jako občas já, takže ticho moc nebude. Ale teď jsem tu byla sama s tátou a nepromluvili jsme nic.
,,Takže, nepotřebuješ něco koupit?." Zeptal se mě najednou, běžná otázka.
,,Ne, ani ne." A pak bylo další ticho.
,,Vážně nic? Co třeba nějaké oblečení nebo tak?" Vyptával se dál.
,,Kdyby mi někdo chtěl koupit další oblečení, tak mi musí zároveň koupit třetí tašku." Trochu jsem se usmála a táta taky.
,,Tak to by snad nebyl problém. A jak to vidíš dneska se svými přáteli?" A jéje.
,,Dík, že jsi mi to připomněl." Povzdychla jsem si a hrála jsem si se lžičkou, se kterou jsem před chvílí jedla svojí snídani. Vážně to bude dneska těžké, obzvlášť k večeru.
,,Promiň... Asi jsme ti to měli říct dřív." Poklesl s hlasem. Jo, to mi měli říct dřív...
,,A odkdy to vlastně víte?" Zeptala jsem se a trochu přimhouřila oči.
,,Už od minulého měsíce, ale rozhodli jsme se to před vámi tajit, protože jsme si mysleli, že to bude ještě horší než teď." Odpověděl mi. Celý měsíc? Teď je to horší.
,,Tati, měli jste nám to říct hned, protože teď je to moc narychlo a také bych měla víc času se rozloučit s kamarády. Teď je to jako kdybych to věděla už dávno a říkám jim to až teď, podobně jako jste to udělali vy. Chápeš, že mě to docela mrzí?" Už se mi zase chtělo brečet.
,,Lucy, je mi to vážně tak moc líto, ale musíš to taky chápat. Museli jsme to všechno vyřizovat a tak. A jestli jsou Simona a Kuba tak dobří přátelé, tak to pochopí." Omlouval se mi, sice trochu pozdě, ale hlavní je, že se omluvil.
,,Jo, doufám, že to pochopí." Povzdechla jsem si a odkráčela radši do obýváku, protože jsem se rozhodně nechtěla o tomhle tématu bavit. Když jsem šla po chodbě do obýváku, tak jsem šla okolo dveří od Georgova pokoje a slyšela jsem, jak se vzteká, radši půjdu mámě pomoct. Vkročila jsem a viděla jsem vystresovanou mámu a rudého George, jak vzteky skáče na posteli. Už vím v čem je problém. Za prvé máma ho vzbudila a chtěla mu obléknout kalhoty, které George nenávidí, ale přesto jsem dělala, že o ničem nevím.
,,Co se děje?" Přikročila jsem k mámě.
,,Můžeš mu prosím tě domluvit, ať se oblékne?" Otočila se na mě zoufale máma.
,,Jo, pokusím se." Ale když jsem natáhla ruku, abych George zastavila, tak mě plácl a kousl do ruky. Nedalo mi to a trochu jsem vykřikla. To už tam přišel i táta.
,,Co se tady děje?" Koukl se nazlobeně na George, který okamžitě přestal skákat a pustil mojí ruku. Radši z postele slezl a slušně si oblékl kalhoty, které máma měla připravené. Občas závidím tátovi, že z něho má George takový respekt.
Když už jsem měla jistotu, že tady už nebude žádný problém, tak jsem nakonec šla do toho obýváku, jak jsem měla naplánováno. Sedla jsem si na stejné místo, kde jsem seděla i včera a natáhla se pro ovladač na stolku. Začala jsem projíždět televizní kanály a nechala to radši na MTV. Zrovna dávali písničku Sweet Dreams od Byonce. Je to docela hezká písnička a i pěkný klip. Jen to přehlušovalo trošku Georgovo hlasité komentování snídaně. Ale pak si před televizi stoupla máma. Tázavě jsem se na ní podívala a pak mi to došlo. Nákupy.
,,Tak jedeš nebo co?" Zeptala se mě, na to jsem se hned zvedla z gauče.
,,No jasně." Prošla jsem okolo ní k hlavním dveřím, které jsem jí otevřela a šla k autu.Já, se svojí rodinou musíme opustit kvůli tátovu povýšení českou republiku, školu a přátele. Je to děsný skok do něčeho jiného. A zase jsem myslela na Kubu a Simonu. Táta si všiml mého zabraného výrazu ve zpětném zrcátku a místo slov se na mě povzbudivě usmál, což jsem mu opětovala, ale jak ten úsměv rychle nabyl, tak i pozbyl. Opřela jsem se o ruku, která byla položená na výklenku u okýnka a koukala jsem se na rychle mizící silnici a k tomu mi hrála písnička od Rolling Stones, kterou měl táta puštěnou v autě, měl tu skupinu rád. Okolo hodiny jsme přijeli k nákupnímu centru na Zličín, do Metropole. Zaparkovali jsme na našem obvyklém místě a šli jsme směrem k prvnímu hlavnímu vchodu. Vešli jsme a to už nás máma táhla do obchodu New Yorkeru. Máma od nás nejvíc milovala nakupování, já jak kdy a George se u toho nudil stejně jako táta, ale i u táty mě občas překvapilo, když si vybíral nějaké oblečení. Máma se zastavila hned na začátku obchodu, u bot a slunečních brýlí. Nutila mě si jedny vybrat, protože poslední sluneční brýle co jsem měla mi omylem rozsedl táta, když jsem si je na chvilku odložila na gauč. Tak jsem si jedny vybrala, byly to prostě mouchy. S takovými tyrkysovými obroučkami. Na to, že jsem si už nic nechtěla kupovat, jsem si koupila takové světle modré tílko s obrázkem a jedny džínové šortky. Pak už jsem si řekla dost a nic si nekupovala.
Zbytek nákupů jsem se nudila jako brácha a táta. Když jsme jeli domů a vybalovali tašky, tak jsem si všimla, že mi máma koupila další věci a to mi nic neřekla. Super, nevím kam to dát.
,,Mami. Proč jsi mi kupovala další věci, když víš, že nemám už nikde místo?" Zeptala jsem se jí a ta se na mě nechápavě podívala, nevěděla jsem proč, ale pak mi to došlo, máma ještě k nakoupeným věcem přihodila další tašku, menší než ostatní, ale pořád dostačovala na ty věci co mi máma koupila a navíc si tam přihodím i tu hygienu a tak, protože tu budu ještě používat.
,,Ahááá...." Protáhla jsem to. Sebrala jsem si věci a šla s nimi do svého pokoje. Poslední věc, co teď zbývala byla si tam poskládat věci a jít za Simonou a Kubou. Tak jsem tu černou tašku otevřela, musela jsem z ní ještě vytáhnout ty papíry, kterýma byla vycpaná. Vzala jsem všechno to oblečení, o kterém jsem ani nevěděla a poskládala ho vzorně do tašky. Nechala jsem jí ještě otevřenou, protože si do toho pak ráno ještě sbalím tu hygienu a tak. Všimla jsem si, že mi máma koupila nové tenisky, ale ty se mi docela hodily. No jo, mámy vědí vždycky všechno. Vytáhla jsem si mobil z kapsy a koukla se na hodiny. Bylo půl šesté, ještě půl hodiny a budou všechno Simona a Kuba vědět. Povzdechla jsem si, protože už jsem musela vyrazit. Okolo deseti minut to totiž k naší klubovně trvá. Natáhla jsem si na sebe nové tenisky, co mi máma koupila a které si nejspíš vezmu i zítra až poletíme do Chicaga, pořád nemůžu uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Sešla jsem schody a dole byla jen máma.
,,Mami, hele, já jdu teda ven za Simonou a Kubou, myslím že se okolo té sedmé asi vrátím." Řekla jsem jí a měla jsem vyschlo v puse, hlas se mi třásl a tep se zrychloval a to jsem ani neviděla před sebou Simonu a Kubu. Máma poznala, že mi něco je a starostlivě se na mě podívala.
,,Neboj se, ty to zvládneš." Povzbuzovala mě.
,,No, chtěla bych mít tvojí jistotu." Nervózně jsem se usmála a nakráčela jsem si to k hlavním dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a překročila práh. Šla jsem tou svojí známou cestou. Chvilku se šlo i po lesní cestě, dřív jsem se bála a tak jsme tam chodili jen všichni najednou, ale teď už to zvládám a šla jsem tam sama. Měla jsem větší problémy, než se bát nějakého lesního strašidla, spíš jsem se bála, jak na to Simona s Kubou budou reagovat.
Došla jsem na dané místo a nikdo tam zatím nebyl, přišla jsem o pět minut dřív, tak je možné, že budou mít ještě zpoždění. Pokrčila jsem rameny a sedla jsem si na houpačku, kterou jsme koupili, bylo totiž jistější, že se neutrhne. Nad tou vzpomínkou, jak se s Kubou utrhla naše první houpačka jsem se na chvilku usmála. Pomaličku jsem se pohupovala než jsem slyšela kroky. První tu byla Simona. Jak jinak, na Kubu budeme ještě muset chvilku počkat.
,,Ahoj." Řekla jsem jako první.
,,Ahojky." Odpověděla mi a usmála se, nad tímhle úsměvem se ostatní kluci ze třídy rozplývali.
,,Nezahlédla jsi po cestě Kubu?" Zeptala jsem se jí netrpělivě.
,,No, vlastně ne. Ale myslím, že tu za chvilku bude. A co je to tak vážného, že u toho musíme být oba?" Optala se mě a nastala odmlka.
,,To ti řeknu, až dorazí." Zesmutněla jsem a koukla jsem se jí do očí.
,,Je to dost vážný?" Soucítila se mnou.
,,Vlastně je to moc vážný." Odpověděla jsem jí.
,,Tak to snad ani nechci vědět, co to je." Řekla mi.
,,No, myslím, že ty i Kuba byste to měli vědět určitě." Vzdychla jsem si.
,,Ahoj dámy!" Zakřičel najednou z lesa vycházející Kuba a vyrušil nás z mluvení a navíc jsme se natolik lekly, že já skoro slítla z houpačky.
,,Můžeš mluvit příště tišeji?" Kritizovala ho Simona. Kuba se tomu spíš jen smál, ach jo, budou mi chybět.
,,Takže... O čem to s námi chceš mluvit?" Zeptal se Kuba.
,,No, je to dost vážný..." Odmlčela jsem se, abych se mohla zhluboka nadechnout, ,,Stěhujeme se, tátu povýšili v práci a přeložili ho do jiného města." Zatím jsem se nezmiňovala, že to město je na druhým konci planety.
,,C-Cože!?" Vydala ze sebe Simona a měla otevřenou pusu.
,,Počkej, to je na nás moc rychlý. Cože? Jak? Kdy? Bože... A je to město blízko k tomuhle, že jo?" Ptal se s malou nadějí v hlase Kuba.
,,No... Není... Vlastně pravda je, že to město se jmenuje Londýn.." Koukla jsem se na zem.
,,CO!?" Vybuchli oba dva, tak že mi zalehlo jedno ucho. Když jsem si všimla jejich výrazů, tak byly nechápavé, zklamané, překvapené, prostě směs všeho. A já se zmohla jen na to tikat očima mezi Simonou a Kubou.
,,Já... Se omlouvám, sama jsem to zjistila až včera." Smutnila jsem.
,,To ti tak budeme věřit, určitě jsi to věděla už jakou dobu a říkáš nám to až teď, to je kamarádství?" Nadávala Simona, takhle naštvanou jsem jí dlouho neviděla.
,,Ale počkej, ty tomu nerozumíš-" Pak mě ale přerušil Kuba.
,,Jasně, my nikdy ničemu nerozumíme, jen ty jsi tady ta chytrá. Proč jsi nám to neřekla dřív?" Vyčítal mi to. Přesně tohohle jsem se bála.
,,Říkám vám, že mi to rodiče řekli až včera!" Vykřikla jsem.
,,Nemusíš na nás ječet!" Zakřičela Simona.
,,A vy na mě můžete?!" Oplácela jsem jí to.
,,My na to máme tak trošku právo ne?!" Vložil se do toho i Kuba, prostě jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se.
,,A tohle na nás nezkoušej..." Okomentovala to Simona. Vždycky jsem si myslela, že všechno pochopí, jak mohli být teď tak zlí?
,,Já nic nezkouším! Bože, a to máte být přátelé, že mi ani nevěříte?" Řekla jsem jim pravdu.
,,To ti máme všechno sežrat? Tohle se mně a ani Kubovi nezdá." Vyjela po mně zase Simona.
,,Myslela jsem, že to pochopíte a já budu mít důvod sem pak jet, ale asi jsem se spletla." Skoro jsem zašeptala a z očí se řinuly další slzy.
,,To asi jo, a kdy odlétáš? Jen tak pro zajímavost." Dala si ruce v bok Simona. Jak jsem se mohla s takovými lidmi bavit? Co jsem provedla, že jsou na mě najednou tak zlí?
,,Zítra." Vzlykla jsem.
,,Hm, tak to sbohem." Odfrkl si Kuba a já se zase naplno pustila do brečení.
,,Ahoj." Zašeptala jsem a radši jsem zdrhla. Běžela jsem ke svému domu a to jsem ani napůl neviděla, protože jsem měla oči plné slz.
Bylo mi jedno, že si o mě lidi šuškali, bylo mi jedno, že jsem vypadala naprosto nemožně, bylo mi jedno, že z toho běhu se mi špatně dýchá, navíc když mám silnou alergii a teď mi bylo už taky jedno, že se stěhuji do Londýna, sbohem Česká republiko a mí takzvaní přátelé v ní. Konečně jsem doběhla do domu. Abych nepůsobila jako hysterka, tak jsem se před dveřmi ještě snažila uklidnit. Zhluboka jsem dýchala a otřela si slzy, i když jsem věděla, že si toho někdo všimne, vešla jsem do chodby. Sundala jsem si boty a šla dál. Moje máma už v kuchyni nebyla, byla s tátou v obýváku, chtěla jsem se jen tak nenápadně proplížit, ale to mě zahlédl táta.
,,Ahoj Lucy! Tak co, jak to vzali?" Usmál se na mě. Byla jsem k němu zády, ale když jsem se otočila, tak pochopil.
,,Jasně, vzali to úplně bombasticky, šlo to skvěle. Až na to, že je to pravý opak." Znovu jsem se rozbrečela a to přišla ke schodům i máma aby mě objala.
,,Zlato, nebreč. Asi to nebyli tak dobří přátelé, když to nedokázali pochopit." A pohladila mě po temenu hlavy. Máma měla vždycky pravdu a dokázala mě vždycky uklidnit.
,,Asi jsem narazila na špatný lidi, ani nevím proč se se mnou ta léta bavili." Odtrhla jsem se od mámy a šla dál do svého pokoje, kde jsem se rozbrečela naplno. Jak mohou být lidi tak zlí? Jak mi tohle mohli udělat? Po tom všem, čím jsme si prošli. Čekala jsem, že budu smutná z toho, že odlétám od tak super lidí, ale teď jsem smutná, že mě ty lidi zradili. Radši jsem se ale na to snažila nemyslet a uklidnit se. Když už to bylo jakž takž v pohodě, tak jsem se vydala do koupelny, kde jsem si dala horkou vanu. Ta mě dokonale uklidnila, ale nerozveselila. Bez přátel, bez nikoho, po kom by se mi stýskalo odletím už zítra do Londýna. Z toho všeho brečení jsem se unavila, pálily mě oči, tak jsem si zalezla pod peřinu a během půlhodiny usnula. V půl páté ráno mě budil budíček na mobilu. Kdybych si na ten mobil sama nevydělala na pečlivé brigádě v McDonaldu, tak bych s tím hodila na zem, ale to jsem pochopitelně nemohla. Poraženě jsem zavrčela a vylezla neochotně v pyžamu z postele. Čekala jsem u koupelny nejmíň čtvrt hodiny, dokud táta nevylezl. Pak jsem radostně vyhrála koupelnu. Poletíme docela dlouho, tak jsem se probrala studenou sprchou. Po tom, co jsem udělala vše potřebné, vyčistila jsem si zuby, učesala se, nakulmovala si vlasy a vyšla ven.
Dole máma ještě v županu zajásala a běžela do koupelny a George za ní. Já jsem se radši v klidu nasnídala s tátou, který nervózně usrkával kávy a přitom něco psal na svém pracovním notebooku. Udělala jsem si tu samou snídani co včera a jedla jsem. Na mě docela pomalu. Ale bylo to tím, že mám náladu pod psa a jsem unavená. Z koupelny jsem slyšela vřískání, to se máma asi snaží Georgovi umýt hlavu, nebo mu zase dát nějaké pěkné oblečení, co on nechce. V pět jsme se konečně dostali z domu. Vycházela jsem jako první, nejspíš už se nevrátím, procházím těmito dveřmi naposledy. Překročila jsem práh a zavřela za sebou. Šla jsem čelit novému velkoměstskému životu. Trochu jsem se sekla na terase, ale táta zatroubil v autě a mával ať hejbnu kostrou. Tak jsem poslechla a sedla si vedle George, na letišti jsme byli v půl šesté. Ještě půl hodiny do vzletu letadla. Na letišti se mě zmocnil zvláštní pocit paniky. Snad se nic nestane. Ale už jsem letadlem létala celkem často, takže jsem se uklidnila. Když jsem nasedla do letadla vedle George, který mě šťouchal do ramene, mezitím co jsem chtěla spát, tak se na nás rodiče celou dobu usmívali. Seděla jsem u okénka, když letadlo vzlétalo. A teď sedím tady, připravená začít nový život, to mě zajímá, co bude dál.

Big city Life 1 díl

21. září 2013 v 20:04 | Lucy |  Big City Life
Ahoj, jmenuji se Lucy Redwolfová, úplně obyčejná holka z České republiky, která hodně cestuje s její rodinou. Mojí rodinu tvoří mamka March a táta Peter, potom já a ještě můj mladší bráška, kterému je pět, George. Mně je patnáct, puberta se mi teprve rozjíždí a moji rodiče musí mé nevysvětlitelné chování občas strpět. Asi si říkáte, proč máme anglická jména, když žijeme v Česku. Je to tak, že moji rodiče pochází z Anglie. Proto se oni jmenují March a Peter, ale proč pojmenovali tak i nás? To nevím. Asi chtěli dodržet tradice svých anglických předků... Co já vím. Ale docela se mi to líbí, něčím se lišit od ostatních. Jak bych vám asi sebe a mojí rodinu popsala? No, jsem holka, to by vám asi nedošlo, že? Takže, měřím nějakých 165 centimetrů, vlasy mám tmavě hnědé, rovné a husté, občas se mi zvlní samy, ale většinou si je vlním sama a oči hnědo-zelené, čímž se dostáváme k mým rodičům. Můj táta má takové trochu nazrzlé vlasy a světle zelené oči a děsně světlou kůži, což mám i já a George. Moje máma je pravý opak. Má skoro černé vlasy, tmavě hnědé oči a kůži má trošku snědější oproti nám. Můj pětiletý bráška je celý táta, teda až na ty oči, ty má stejné jako já. K mým koníčkům patří poslouchání hudby a vytváření své vlastní. Ano, mám doma akustickou kytaru, kterou jsem dostala k minulým Vánocům, tak jsem se rozhodla se na ní naučit hrát, sice v tom ještě nejsem moc dobrá, ale už si i skládám písničky. A k mé oblíbené hudbě patří spíš rockovější skupiny, jako třeba Three Days Grace, 30 seconds to Mars, Simple Plan, Blink 182, Evanescence, Nickelback, Chris Daughtry a je toho o moc víc, když tak teď projíždím svojí mp4, tak se tam nevyskytne moc popové hudby, ale najednou jsem se zastavila nad jednou složkou. Složka s názvem One Direction. Ano, nemýlíte se. Dokonce i já jsem ve svých dvanácti až třinácti letech podlehla nadobro jejich hlasům. Je to jedna z mála popových skupin, které se mi líbí. Abych pravdu řekla, s nimi jsem v tom věku nejvíc šílela, všude jsem měla jejich plakáty, nikdo mě neslyšel zpívat nic jiného, nebo dokonce jsem učila i menšího brášku jména všech členů. Ale s větším věkem mě to nějak přešlo. Můj pokoj je teď bez plakátů a všech těch věciček, jejich originální CD mám zahrabané někde v šuplíku stejně jako se sbírkou výstřižků z časopisů. Jen jediná věc mi zůstala z té doby. Stejně jako každá holka jsem si našla v boy bandu oblíbence. Jako většina fanynek jsem zbožňovala Louise. Byla jsem ale naivní, jak jsem si myslela, že se někdy dostanu na jejich koncert, nebo že se s nimi někdy naživo potkám.
Ale zpět k tématu. A jak jsem si všimla, Louis dost často nosíval kšiltovku s nápisem Faith. Musela jsem si hodně šetřit, abych si po netu koupila úplně stejnou. No a zrovna tuhle kšiltovku mám právě teď na sobě. Připomíná mi staré časy. A navíc je vážně moc pěkná. Jenže ty staré časy se něčím změnily a právě teď vám chci říct, co se událo v poslední době.
Byla sobota odpoledne, 29. května. Myslela jsem, že tenhle den budu mít klid, když je ten víkend. Ale musím říct, že to bylo jen zdání. Protože mě čekalo něco jiného místo klidu. Seděla jsem na gauči v obýváku, sledujíc televizi, ve které dávali Teletubies. Ne, nekoukala jsem se na ně já, nýbrž George, ale mě to ani nevadilo, protože jsem měla volno a jedla jsem svojí oblíbenou jahodovou zmrzlinu. Maminka už docela dlouho mluvila s mým tátou v kuchyni. Vážně mě zajímalo, co tam řeší. Muselo to být něco hodně vážného, ale jak je sama moc dobře znám, jestli se to nás týká, tak nám to přijdou říct sami. Když se z televize ozvalo:"TULI TULI!" tak jsem se děsně lekla, protože to bráška zesílil na maximum a mě přitom skočil okolo krku, když si řeknu, že příští rok mu bude šest a bude mít našlápnuto do školy, tak by se to měl asi odnaučit. Pak si k nám přišla sednout máma, to jsem se George zbavila, protože skočil zase na mámu a pak na právě přicházejícího tátu, který si sedl do jeho křesla. Pozorně jsem se koukla na jejich pohledy, byly vážně neurčité. Takové tajemné, trochu veselé a občas i obávané dohromady. Tak jsem byla napjatá, co nám zase chtějí zdělit.
,,Georgi, uklidni se, chceme vám něco říct." Začala mamka a George spadl do sedačky vedle mě.
,,Takže... Vážně těžko se mi to říká, ale byl jsem povýšen." Řekl táta, ale počkat, to jsou snad dobré zprávy, tak proč ten smutná tón?
,,To je super tati!" Vyjekla jsem, jenže táta mi pokynul, ať se zbytečně neraduji.
,,Počkej ještě. Všechno bude úžasné, jen se musíme přestěhovat do Londýna." Neměla jsem slov, jen jsem tam seděla s pohledem na něj a s otevřenou pusou. Jako bych byla duch. Byla jsem ve velkém šoku, nemohla jsem uvěřit těm slovům, co táta právě řekl. Hned po slově přestěhovat jsem přestala slyšet. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Táta mi pohled opětoval a byl dost vážný.
,,C- CO!?" Řekla jsem poněkud hlasitěji, než jsem chtěla, ale aspoň jsem promluvila.
,,Neboj Lucy, všechno bude v pohodě. Navíc, nikdy ti nevadilo, když jsme někam jako rodina jeli." Objala mě jednou rukou kolem ramen máma.
,,No jo, ale to jsem věděla, že se vrátíme domů, protože to byla jen dovolená, ale tohle je snad něco trochu jiného nemyslíte?" Pořád jsem měla trošku vysoký tón.
,,Nebude to tak hrozné, všichni tu umíme plynule anglicky, dokonce i George. Vždyť jsme krví angličané a navíc jsme zůstali prázdniny, to znamená dva měsíce v Londýně. Nebude pro nás nic těžkého žít tam." Vysvětloval mi táta.
,,Pro vás to možná těžké nebude, ale pro mě jo. Co moje škola? Náš barák, nebo moji přátelé?" Sice jsem moc oblíbená nebyla, ale měla jsem dva nejlepší kamarády. Kubu a Simonu. Kuba byl docela hezký kluk, popravdě když přišel v páté třídě k nám, tak se mi trošku líbil, má zelené oči a černé vlasy. Simona je zase moje nejlepší kamarádka od druhé třídy, kdy se na nás ostatní vybodli. Ta je zase moc hezká, není divu, že se líbí všem klukům ze třídy, tedy krom Kuby. Má blond vlasy a modré oči. Každý by si řekl 'typická barbie' ale barbína rozhodně není.
,,Pořád můžete být v kontaktu..." Vložila se do toho máma.
,,Ale neuvidíme se, tedy aspoň ne naživo." Protestovala jsem. Odmítám se sbalit a odletět do jiné země, kde nejspíš už bydlet zůstanu. Bude mi chybět naše malá, přesto docela hezká Česká republika. Vždyť v Anglii je to s životním prostředím snad ještě horší a je tam vyšší kriminalita.
,,Lucy. Říkej si co chceš, ale stejně tě tu nemůžeme nechat. Proč nemůžeš být jako tvůj bratr a radovat se z toho? Co by za to jiní lidé dali." Řekl mi táta. Jako můj bratr? George?
,,Vždyť z toho ještě nemá ani rozum." Oplácela jsem mu to.
,,Ale v tomhle ohledu je rozumnější jak ty." Pustila se do mě i máma.
,,Já... Nikam... Nejedu." Procedila jsem skrz zuby v marném pokusu se uklidnit.
,,Žádné diskuze, rozhodně pojedeš. Začni si ještě dneska balit, v pondělí totiž už odlétáme a zítra se pojede na velké nákupy." Radila mi máma. Cože v pondělí? To je moc narychlo.
,,Není to moc uspěchané? A kdy se mám rozloučit s Kubou a Simčou?" Začala jsem.
,,Lucy, na to budeš mít čas zítra k večeru." Ujistil mě táta. Aspoň něco, zjistila jsem, že nemá cenu protestovat.
,,A v kolik v pondělí vyrážíme?" Vzdala jsem to a očividně jsem tím rodičům udělala radost.
,,Letadlo nám letí v šest ráno, takže to abychom už v půl páté vstali." Odpověděla mi mamka.
,,Ach jo... Tak dobře, ale není na čase, abyste mi řekli, do jaké budu chodit školy v Londýně?" To mě ještě trápilo, prozatím. Bylo ale i víc věcí. Například jací tam budou lidé, jestli přijmou novou holku mezi sebe. To byly teprve problémy.
,,Porozhlédli jsme se a víme o dvou, které jsou docela blízko domu, kde budeme bydlet. První, ta co je blíž se jmenuje Vincent High School a ta druhá je dál a jmenuje se Madison High School. Už jsem se domlouval s řediteli a prý se tam s tebou budeme muset jít ukázat a až si vybereš jednu ze škol, tak ti dají nové učebnice, plánek školy a rozvrh hodin, no a samozřejmě tě zařadí do třídy." Řekl mi táta a přitom už zněl uvolněněji.
,,A nevadí jim, že už je květen? Konec konců, už jen jeden měsíc a je konec školního roku." Nešlo mi to trochu do hlavy.
,,No, domluvil jsem to tak, i tady ve škole, že tady ti dají vysvědčení a tam tě budou mít do konce školního roku na to, aby sis zvykla na školu a pak abys nebyla na začátku školního roku tak ztracená. Dalo by se to nazvat takovou zkušební dobou." Pokračoval dál.
,,Aha, no... Tak jo, tohle bychom měli." Pokrčila jsem rameny, ,,A kde budeme vlastně bydlet?"
,,Tak tohle si nechte jako překvapení, s maminkou už jsme ten dům viděli, musím říct, že s povýšením vzrostl i luxus, ve kterém budeme žít." Usmál se na mě. Paráda, takže aspoň něco je na tom dobrého, budeme nejspíš bydlet v nějaké lepší čtvrti a v lepším domě.
,,Já se těšiiim!" Vykřikl najednou George, ,,Pojď mami, půjdeš mi pomoct sbalit věci." a už tahal mamku ze sedačky, ta se jen zasmála a šla s ním do jeho pokoje, kde ale jen málokdy spal, protože se bál tmy. Tak jsem tam seděla v obýváku sama s tátou a on se na mě tázavě podíval. Je sice mnoho dalších věcí, na které jsem se chtěla zeptat, ale raději jsem se taky sebrala a šla si zabalit svoje věci. Pořád mi ale něco nedochází, máme si sbalit jen všechno oblečení a věci, které vážně budeme chtít ve svém novém domě. Ale co nábytek? To už v tom domě nábytek bude? Tátova práce to snad už všechno zařídila? Bohužel na tyto otázky neznám odpověď. Teď mě ale nejvíc trápí to, jak to řeknu Simoně a Kubovi. Kamarádíme se už dost dlouho, tak by je to mohlo trochu vzít, stejně jako to vezme mě, až je uvidím. Měla jsem zatím zabalenou polovinu skříně. Chtěla bych vědět, jak se mi to všechno vejde do dvou tašek, přinejhorším něco strčím i k Georgovi, protože ten moc věcí zatím nemá. Zrovna jsem si balila kulmu na vlasy, když mi zazvonil telefon songem Forever, který jsem si dala k Simoně.
,,Ahoj Lucy! Jdeš dneska ven?" Vybafl na mě ten její sladký hlas.
,,Čauky, no víš Simí, mě se to dneska moc nehodí, neboj určitě se brzy dozvíš, co se děje." Snažila jsem se jí to nevyzradit po telefonu, protože by to bylo podle mě neosobní.
,,A co to je? Není to snad nic zlého..." Klesla Simona s hlasem.
,,No, je to z jedné stránky radostná zpráva a z druhé smutná. Ale teď cítím spíš tu smutnou." Řekla jsem jí pravdu a na druhé straně telefonu bylo chvilku ticho.
,,A kdy mi hodláš tu zprávu říct?" Zeptala se s vážným hlasem.
,,Řeknu to tobě i Kubovi zítra v šest v naší staré klubovně." Slíbila jsem jí. Klubovna je taková naše malá chatička. Původně to byl jen malinký přístřešek, protože jsme to stavili, když nám bylo deset, ale jak šly roky dál, tak i naše dovednosti a postavili jsme si vážně maličkou chatičku blíž u lesa. Scházíme se tam pořád, jen teď jsme tam snad měsíc nebyli. Ještěže máme chatičku zamknutou vevnitř jsou docela cenné věci. Tedy pro nás. Jako třeba náš první společně namalovaný obrázek, nebo prkýnko na kterém je napsáno Best Friends Forever, nebo naše houpačka, co jsme si vyrobili a hned spadla ze stromu, když jsme jí tam upevnili, to víte, Kuba byl dřív trošku oplácaný, ale nebylo to tolik znát. Prostě věci, které souvisí z naší minulostí.
,,Jasně, určitě tam budeme. Můžeš se spolehnout. A mám to Kubovi říct já, nebo ty?" Zeptala se mě. Za jedno jsem to chtěla říct osobně, ale mé rychlé utrácení kreditem je velice deprimující pro mámu a tátu a na mém mobilu jsem měla už jen 50 Kč.
,,Radši mu zavolej ty, já už nemám kredit." Odpověděla jsem upřímně po chvilce uvažování.
,,Dobře, tak se měj Lucy. A ať je to cokoli, tak se neboj, určitě bude všechno fajn." Povzbudila mě a zavěsila. Svůj telefon jsem tedy dala zpátky na jeho místo a to na noční stolek a pokračovala v balení věcí. Stěží jsem narvala poslední oblečení do druhé tašky a teď ještě dávala věci na strany. Už jsem si tam předem dala nějakou hygienu, ovšem jsem si venku nechala ještě sprchový gel a šampon, kteří voněli po třešních a ještě jsem si nechala venku hřeben a kartáček na zuby s pastou. Ještě jsem si vybrala oblečení, co si vezmu na den odletu, zítra půjdu nakupovat v tom co mám na sobě. Ještě mi zbývalo zabalit pár věcí. A to notebook, nabíječku na mobil, mp4, USB kabel a nějaká fotoalba. Jenže už jsem neměla žádné místo v taškách a tak jsem se rozhodla, že něco dám k mámě, místo bráchy, přišlo mi to jako lepší nápad. Tak jsem vzala čtyři fotoalba a šla jsem k ní do ložnice.
Zaťukala jsem na rám dveří, i když byly otevřené a máma ke mě vzhlédla, protože klečela na zemi a také si balila věci.
,,Mami, mě už se tam tyhle alba nevejdou, nemáš nějaké místo u sebe?" Slušně jsem se optala.
,,Podívám se." A tak zkoumala tašku, ,,Jo, tady by to být mohlo. Podej mi to." po tomhle k mně natáhla ruku a já jí podala dvě alba. Jenže máma to v jedné ruce neudržela a jedno album spadlo na zem a vysypalo se z něj pár fotek.
,,Jejda, promiň. Jsem nemotorná." Omluvila se mi s úsměvem a začala sbírat fotky.
,,To je v pořádku." Ujistila jsem ji se stejným úsměvem a pomohla jí s fotkami.
,,Jé, podívej se! To je den, kdy se narodil George, bylo ti deset let, tady ho chováš." A ukázala mi fotku. Samozřejmě jsem ji poznávala, jedna z mých nejoblíbenějších. Rozcuchané vlasy, spokojený úsměv a rukou držím svého brášku. Bylo brzy ráno, když se narodil a táta tam hned musel jet a jelikož nebyl nikdo, kdo by mě pohlídal, tak mě musel vzít sebou, ale nelituji toho, že jsem z té postele vyletěla a skoro se přetáhla na cestě do auta. Vidět brášku stálo za to.
,,Je to pěkná momentka." Pochválila jsem fotku, kterou fotil táta. Viděli jsme spoustu fotek, dokonce i některé z dovolených. Byli jsme velice šťastná rodina a doufám, že to tak zůstane, žádný Londýn mi nezničí vztah s přáteli a ani s rodinou. Možná jsem si na chvilku myslela, že jsem připravená čelit novému životu, ale po pár minutách jsem zjistila, že se toho spíš bojím. Ty lidi tam vůbec nebudu znát a co když mě nevezmou mezi sebe? Nebo co když se ztratím v tak velkém městě? Panika se mě v tu chvíli docela zmocňovala, ale naštěstí jsem se z toho stačila vzpamatovat dřív, než na mě máma něco stihla poznat. Poděkovala jsem mámě, že byla ochotná si k sobě vzít ty alba a šla jsem zpátky do svého malého pokoje. Pořád jsem nevěděla, kam si dát zbytek věcí, co mi zbyly. Pak mě ale něco napadlo. Vytáhla jsem svojí větší kabelku a krásně se mi tam vešel notebook a všechny ty elektronický věcičky. Aspoň to budu mít při sobě a taky si budu moct poslouchat v letadle poslouchat písničky. Už se trochu klepu, nejen z toho, že se bojím letět letadlem, ale i z toho, že všechno budu muset říct Simoně a Kubovi. Cítila jsem se celkově nějak divně. Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že je šest. Takže zítra touhle dobou budou Simona a Kuba docela dost zaskočení, holku, kterou znají skoro celou dobu jim odletí a návrat neurčitý.
Ze všeho mi bylo tak nějak divně, byl to takový omyl, když jsem si myslela, že tohle bude sobota jako každá jiná. Bůhví jak dlouho to před námi rodiče tajili. Mohli mi to říct dřív, abych se na to fyzicky a i psychicky připravila. Teď je to všechno moc narychlo. Nic se nedá uspěchat, tak proč tohle ano? Vážně jsem nevěděla co si počít. Zbytek dne jsem takhle přemýšlela pořád. Večer jsem si dala horkou sprchu s tím, že si půjdu brzy lehnout a snad se z toho všeho nějak vyspím, ale to byl velký omyl, jelikož jsem ležela v posteli dost dlouho a ani písničky mě neuklidnily. Usnula jsem z toho všeho až v půl dvanácté večer a ještě k tomu jsem se budila snad každé dvě hodiny. Opravdu mě zajímá, co se z toho všeho vyvine...

Volání o pomoct aneb hledá se táta 5 díl

21. září 2013 v 19:57 | Lucy |  Volání o pomoc aneb hledá se táta
Ne! Nejlepší bylo, jak jsme mávali na ty prodavačky...!"
"Jo to bylo taky drsný, jak na nás čuměly! Ale nemáš pravdu! Lepší to bylo na těch sklouzačkách!" Překřikujeme se se smíchem já a Harry v chodbě. Právě jsme dorazili domů. Cestou jsme si začli vyprávět všechny zážitky, které se nám dneska staly a to téma nám vydrželo až doteď. Se smíchem dojdeme do obýváků, kde sedí ostatní.
"No kde jste?!" Vykřikne Niall, první věci, které si na něm všimneme, je hadr, který si přidržuje na hlavě.
"No Nialle! Co si prováděl?!" Směje se Harry.
"Hele vy dva, nepili jste něco?!" Zeptá se nás pro jistotu Zayn.
"Tssss! Dyť mě znáš!" Uculím se na něho.
"No právě!" Řekne. Vyzvednu Lily, spící na pohovce do náruče a pomalu s ní jdu do mého pokoje, který mi "přidělili". Položím ji na postel a když se otočím, utrpím trošku menší šok. Ve dveřích stojí... můj milovaný bráška Zayn a uculuje se na mě jakoby... radši nic..!
"Potřebuješ něco?" Zeptám se ho.
"Chci si s tebou promluvit." Řekne.
"Tak jo ale pojď na balkón, ať se Lily nevzbudí." Řeknu. Venku už je tma, nebe zdobí tisíce hvězd a měsíc v úplňku. Posadíme se na plastové židle naproti sobě. Z okenního parapetu si vezmu krabičku cigaret a jednu si zapálím.
"Neměla bys kouřit...!" Upozorní mě Zayn.
"A proč jako?!" Zeptám se ho otráveně se zdvihnutým obočím.
"Nedělej blbou, víš že to škodí zdraví a !tobě! obzvlášť!!!" Slovo "tobě" zvýrazní, aby mi bylo jasné, o čem mluví.
"Zayne... Nechme teď toho..." Podívám se na něho kočičím pohledem. "O čem si chtěl se mnou mluvit?"
"O ničem, jen jsem si chtěl pokecat." Řekne s úšklebkem, který mi neujde.
"No jasně, tak to ze sebe vyklop!" Směju se.
"Tak jo no... jak bych začal..."
"Zayne!"
"Tak jo... " Jsem napnutá jak něco, i když vím, že z něho vyleze určitě nějaká pitomina! "Jste se s Harrym nějak sblížili, ne?" Co jsem říkala, úplná pitomina!
"Co pro tebe znamená slovo sblížili?" Zeptám se ho pro jistotu.
"Jess!" Okřikne mě.
"Jsme jen kámoši, co zase z toho taháš?! Žárlíš snad?!" Začnu na něho útočivým tónem.
"Jess, já se nechci hádat!"
"Tak o co ti jde?! Už si zapoměl na Patrika?!" Vykřiknu teď už zlostí. Jo, člověk by si řekl jaký to není skvělý brácha... Když jsem se dala dokupy s Patrikem, byl na mě hrozně naštvaný a když se ještě teď dozvěděl, že s ním mám dítě...
"Ale Jess, já to tak..." Začne. Dveře balkónu se otevřou a v nich se objeví Harryho hlava.
"Nechci vás rušit... ale Lily se vzbudila..." Oznámí nám pro mě "slavnou novinku"!
"Já už jdu a ty...!" Otočím se ještě na Zayna. "Si pamatuj, že nechci, aby se opakovalo to, co předtím...!" Projdu kolem Harryho takřka bez povšimnutí, Zayn mi dokázal zkazit náladu, musí být takový žárlivec?! Aspoň mě, své sestře by mohl s tím dát pokoj! Ať si najde holku, která mu tohle bude tolerovat?!

Volání o pomoct aneb hledá se táta 4 díl

21. září 2013 v 19:56 | Lucy |  Volání o pomoc aneb hledá se táta
"A jde se na věc!" Harry zajiskří oči, na tváři se objeví šibalský směv.
"Z toho bude průšvih!" Zaúpí Liam.
"Ale Liame..." Poplácá ho Niall po zádech. "Bude to sranda!" Utěšuje ho.
"Jste připraveni?!" Zeptá se Harry, pořád s tím klukovským úsměvem.
"No jasně, že jsme!" Vykřikneme všichni na jednou. Vyskočíme z auta a hrneme se do supermarketu. Lily na nás nechápavě zírá. Schováme se za jeden z regálů.
"Ploč se schováváme?!" Zeptá se Lily. Louis má plno práce s vysvětováním. Jediný Harry zakroutí s úsměvem hlavou, čapne si před Lily na bobek a řekne jí:
"Vylez mi na záda." Lily je celá šťastná, zatleská ručičkama a skočí Harrymu na záda.
"A teď bude velká legrace, Lily." Řekne jí.
"Když já nevím, myslím, že by tady Lily neměla být, je přece jen ještě malá a..." Začnu.
"Ale já sem vejká!" Protestuje Lily.
"No jasně, že jsi velká! Jsi dokonce větší než maminka!" Přidá se k ní Harry a stoupne si naschvál ke mě, abych zjistila, že je Lily opravdu o pár centimetrů výš než já, je přece na Harryho zádech.
"Tak jo... Ale chci Lily dobře vychovat a nemůžu s ní tady přece běhat po supermarketu a vybourávat regály?!" Rozhodím rukama.
"Zapomeň na chvíli na to, že jsi matkou, ber to tak, že je to jen legrace! A Lily chce přece taky legraci!" Vymlouvá mi to Harry.
"Jste prostě hrozní!" Řeknu ale přitom se směju. "Jdeme!" Zavelím. Ale protože kolem nás právě prochází dva policajti, děláme jakože si něco vybíráme. Zayn popadne první věc, kterou vidí a dělá, že ho strašně zajímá obsah složenin.
"Zayne?! Nepřeskočilo ti?!" Směju se.
"Ne proč?!" Podívá se a mě s nehraným výrazem mega idiota.
"No já jen že..." Zarazím se a podívám se na jablkovou přesnídávku pro děti od 4 měsíců. Zayn sčervená a chce vrátit přesnídávku zpátky do regálu, jenže do něj jaksi vrazí "omylem" Niall a přesnídávka je na zemi. Zayn se rozhlédne kolem sebe.
"Pryč!" Zavelí.
"Hej! Jess!" Zavolá na mě Harry. Nestačím si uvědomit kde je a co chce, rázem se prostě ocitnu ve vozíku na potraviny, Harry se se mnou rozběhne.
"Áaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!" Supermarketem se ozve můj zděšený křik, Harryho pobavený křik. Harry jaksi nešťastnou náhodou nevytočí zatáčku a vrazíme přímo do hory plechovek redbullů. V momentě kdy se tak stane, se na nás sesype snad milión redbullů. Vyhrabeme se ještě dřív než se stačí prodavačky vzpamatovat a zdrháme pryč. Kde jsou ostatní kluci, to nemáme tušení. Supermarket je obrovský... Skočíme na jezdící schody a prodavačkám můžeme jen zamávat.
"Nashledanou!!! Rádi přijdeme zase!" Voláme na ně a jejich skřivené výrazy. Chytneme takový výbuch smíchu, až se musí všechny stěny otřásat. Jeden opíráme druhého, sotva popadáme dech a když dorazíme do druhého patra, kde, jak si přečteme na cedulce je obrovské hračkárství, už se ani díky křečím v břiše nemůžeme usmát. Do oka nám oběma padne jedna big sklouzačka určená pro děti do dvanácti let. V další půl hodině ztrávené na klouzačce, vyzkoušíme snad tisíc poloh...ehm...jako na té sklouzačce a každý zvlášť!!!8-) Po úmorných třiceti minutách, kdy už nemůžeme a sedíme na červených židličkách při stolečku s dvěma panenkama, které co chvíli brečí, že mají hlad8-) si uvědomím, že jsme jaksi...ztratili Lily.
"Harry?! Kde je Lily?! Proboha to ne!!! Kde je?!" Začnu panikařit, v momentě jsem na nohách.
"Jess, klid!!! Lily je s Liamem...!" Uklidňuje mě.
"A co když se jí něco stane?!" Vyšiluju.
"Ale co by se ji mělo stát?!"
"Já nevím, ale..."
"Pssst...! Uklidni se Jess... Lily se nic nestane! Stejně už jsme dlouho pryč, půjdem kluky najít." Uklidní mě. A tak jdeme

Volání o pomoct aneb hledá se táta 3 díl

21. září 2013 v 19:56 | Lucy |  Volání o pomoc aneb hledá se táta
Doufám že se vám všechny díle zatím líbily.Tuhle povídku jsem už napsala dávno a přemýšlela jsem jestli ji mám přidat ale nakonec mě moje nejlepší kámoška přemluvila abych ji zveřejnila,....doufám že se bude líbit a zanecháte komentáře.
xxx Lucy

"Dobré ráno..." Pozdravím všech pět najednou. Posadím se vedle Zayna a napiju se čaje, který mi podal.
"Lily ještě spí?" Zeptá se Zayn.
"Jo a počítej s tím, že bude spát aspoň do dvanácté!" Varuju ho. Když vidím jak na mě vykulil oči, musím se smát.
"Co budem dělat celý den?" Zeptá se Niall.
"Nevím jak jste na tom vy, ale mě nic nenapadá!" Přizná Liam.
"Mě taky ne..." Přidám se k němu.
"Ale mě jo!" Ozve se Harry.
"A co?!" Zeptáme se ho všichni najednou a taky se všichni s velkými otazníky v očích na něho podíváme.
"Co kdyby jsme si zašli na nákupy? Převrátíme supermarkety naruby!!!" V očích mu plápolají šibalský plamínky.
"Jo a na druhý den bude na přední stránce novin "One Direction vyváděli v supermarketech!!! Nebyli náhodou pod vlivem drog?!" A k tomu půlmetrový článek a obrovská fotka!" Zavrtí hlavou Liam, protože si všichni umíme představit, že Harry jde rovnou na zbombardvání obchodů...
"No právě!" Směje se Zayn.
"Chce to zas nějaké pozdvižení! Už dlouho se nic nestalo!" Přemlouváme Liama.
"No tak jo! Ale připravte se na to, že to novináři nenechají jen tak!"
"A co Lily? Tu vezmem s sebou?" Zeptám se trochu s obavami.
"No jasně! Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš!" Polácá mě Niall po rameni a my se jen smějeme. Další půlhodinku se bavíme až moc... jelikož kluci každou chvilku plácnou nějakou blbost, je o zábavu postaránu a ve chvíli, kdy nám Louis líčí jeho pekelný zážitek z dětství, válíme se skoro po zemi... jsme tak hluční, až se vzbudí Lily... Zjeví se ve dveřích jako duch, tváří se naštvaně a aby na sebe sklidila pozornost, udělá svůj oblíbený postoj, tedy podupává si nohou o podlahu a ruce zkříží...
"Jaktože nespíš, Lily?!" Zeptám se ještě pořád smějící se.
"Plotože vy tady kžičíte jako na lesy!" Odpoví mi nakvašeně. "A jsem na vás nastvaná a nebudu se s vámi bavit, víííš?!" Popotáhne.
"No super... Naše princezna Lily se zase vyspinkala do růžova!" Řeknu ironicky.
"Hele Lily... Víš co umí strejda Zayn?" Ozve se Harry. "Umí mluvit jako kačer donald, toho znáš z pohádek, ne?" Vytasí se ze svým pikantním nápadem.
"Faaaakt?!" Vykřikne nadšeně a hned přicupitá k Zaynovi.
"Stlejdo Zayne! Udělej Kacela Donalda!Plosííím!!!" Tahá ho za triko. Zayn se jen usměje, posadí si Lily na klín a spustí svou naučenou větičku. Lily nadšeně tleská ručičkama, najednou jí vůbec nevadí, že jsme jí vzbudili.
"A víš o tom, že tvoje maminka umí kačera taky?" Prozradí Lily Zayn a já mám v tu chvíli chuť mu dát pár facek... Lily začne prosit, škemrat, slibovat, že bude hodná... A tak musím říct naučenou frázi hlasem kačera donalda... Kluci z toho mají druhé vánoce a Lily je spokojená...

Volání o pomoct aneb hledá se táta 2 dílíl

21. září 2013 v 19:55 | Lucy |  Volání o pomoc aneb hledá se táta
Je něco kolem desáté večer, sedím s Zaynem v obýváku, popíjíme bílé víno a přitom si povídáme. Lily dávno usla, je zvyklá chodit spát už kolem osmé, takže s ní nebyly žádné problémy a kluci vyrazili do nějakého klubu.
"Tak povídej, jak to teda je s Lily? A kde je Patrik?" Zeptá se. Sklopím oči k zemi. Je tak nepříjemné mluvit o tom... ale vždyť Zayn je můj brácha, vždycky jsem se mu svěřovala, tak proč bych teď měla mít před ním nějaké tajnosti?!
"Patrik..." V hlavě mi prolétnou vzpomínky na kruté období, které jsem prožívala zhruba před půl rokem, tak rychle to uteklo! "Patrik... je mrtvý..." Řeknu nakonec. Zayna nejspíš dost zaskočím. Parik byl vlastně i jeho dobrý kámoš. Znali jsme se takřka od malička, byli jsme nezapomenutelná trojka. Když mi bylo patnáct, Zaynovy třináct a Patrikovi stejně jako mě, začal Patrik pro mě znamenat víc než jen kamarád. Hrozně jsem se do něho zamiloval a po několika měsících, kdy jsme byli spolu sami venku, protože Zaynonemocněl a nemohl ven, vyznal mi lásku a tak to vlastně všechno začalo. Byly to asi dva měsíce a my se spolu milovali. Pak jsem zjistila, že... jsem těhotná. Moji a Zaynovy rodiče se rozešli. Zayn šel k mámě a já k tátovi. A tak jsme od sebe byli najednou vzdálení několik tisíc kilometrů. Patrik se po nějaké době přistěhoval ke mě, bydeli jsme společně s tátou, tomu to vůbec nevadilo. Táta se ale brzy odstěhoval za svou přítelkyní do Itálie a tak jsme zůstali sami dva. Bylo mi sedmnáct, když se to stalo... Patrik byl navšívit své rodiče, zůstala jsem doma, protože se mi nechtělo jet takovou dálku s Lily. Uběhl den a on se stále nevracel. Odpoledne někdo zvonil u dveří, a když jsem otevřela, stála tam policie, oznámili mi, že Patrik naboural a... nepřežil to. Najednou jsem byla úplně sama, jen s Lily. Nějaké ty peníze jsem měla našetřeny, ale dlouho mi nevydržely. Na tátu jsem neměla žádný kontakt a na mámu taky ne, asi se tomu divíte, ale s mámou jsem neměla moc dobrý vztah a tak proč bych za ní jezdila nebo si s ní volala? A táta byl toho názoru, že už jsem dospělá a poradím si i bez něj. Nikde jsem nemohla sehnat práci, takže jsem nemohla dál platit dům, koupila jsem si jednu menší garsonku, sehnala si práci jako uklízečka v jedné pojišťovně, nastal ale trochu větší problém, neměl kdo hlídat Lily. A tak jsem jí potajnu tahala do práce s sebou. Jenže na to se pak přišlo, dostala jsem vyhazov, neměla jsem kde bydlet, neměla jsem vůbec žádné peníze. Sbylo mi něco málo na vlak, rozhodla jsem se tedy jet za Zaynem, zjistila jsem, že je členem nějaké kapely a jeho adresu. Jenže jsem neměla peníze na celou cestu, několik měst jsem jela s Lily na černo, pak nás ale prozradila nějaká starší babka. Vyhodili nás nedaleko Zaynova domu, ale pro Lily to bylo pořád daleko, šly jsme skoro celý den bez jídla, bez pití, ani jsem nevěděla, jestli je ta adresa zprávná... neměla jsem vůbec žádnou naději.
Všechno jsem Zaynovy řekla. Úplně všechno. Když jsem domluvila, v očích se mi leskly slzy. Zayn nic neříkal, jen mě pevně objal. Tohle jsem celou tu dobu potřebovala, aby mě někdo obejmul a řekl že všechno bude zase v pohodě.
"Já... myslela jsem, že bys mi mohl třeba jen půjčit nějaké peníze, pro začátek, než si najdu nějakou práci, Lily dám do školky a..." Zayn mě přerušil.
"Jess, jsi přece moje sestra, nemůžu ti dát do ruky několik tisícovek a sbohem, měj se faj! Zeptám se kluků, jestli bys tady nemohla aspoň na nějakou dobu zůstat. Byla si v hrozném vypjetí, potřebuješ si odpočinout. Máme teď všichni dva měsíce volno a pak jedeme na velké turné, ale to je daleko."
"Ale Zayne... to přece nejde, nemůžu tě takhle otravovat, máš přece svůj život!" Vymlouvám mu to, i když hrozně toužím tady zůstat,vědět, že neskončím někde na ulici...
"Ale jde, a už o tom nebudeme dál mluvit, klukům to určitě nebude vadit." Řekne rozhodně a já vím, že s ním už nic nepohne, je tvrdohlavý jako beran, stejně jako já.
"Počkej... Vy budete mít turné?!" Nevěřícně na něho koukám.
"No jo, už je to tak, a není první a určitě ani poslední!" Směje se mému nedostatku informací o jejich skupině.
"Nevěděla jsem, že jste až takhle slavní!" Kroutím hlavou. Zayn se mi dál směje, vstane a pustí něco na dvdčku. Když se na plazmovce objeví pódium a tisíce ječících fanynek, vykulím oči tak, až mi málem vypadnou z důlku.
"To je váš koncert?" Zeptám se pro jistotu.
"Jo..." Zasněně se usměje. Věděla jsem, že brácha rád zpívá a toužil po tom být slavný, ale nikdy jsem nevěřila, že by se mu to mohlo splnit. No jo no... aspoň někomu se tady splnil sen... Povzdechnu si v duchu...

Volání o pomoct aneb hledá se táta 1 díl

21. září 2013 v 19:54 | Lucy |  Volání o pomoc aneb hledá se táta
Volání o pomoct aneb hledá se táta 1 díl

"Mami, mě je zima!" Lily se zastaví a dupne si. Jen si povzdechnu, zvednu jí do náruče a jdu dál.
"Už to není daleko." Utěšuju ji celou cestu. Taky mi je zima, ale určitě jsem na tom líp než Lily. Celá se třese, zuby jí o sebe drkotají a každou chvíli kňučí. Konečně dojdeme k velké vile, na nic nečekám, zazvoním u dveří a netrpělivě čekám, až mi někdo přijde otevřít. Doufám, že jsou doma, jinak nevím co s náma bude. Mé obavy přeruší zachrastění klíčů v zámků. Ve dveřích se objeví jen hlava nějakého kluka, no, on už to asi kluk není...
"Potřebuješ něco?" Zeptá se trochu nepříjemně, asi vyrušuju...! Položím Lily na nohy a až pak se ho zeptám.
"Bydlí tady Zayn Malik?"
"Bydlí, proč?"
"Potřebuju s ním mluvit." Přibouchne mi dveře před nosem, než se stačím otočit a naštvaně odejít, dveře se zase otevřou a v nich se objeví Zayn.
"No brácha! S kým to tady bydlíš?! Ten frajírek mi málem těma dveřma urazil palici!" Spustím na něho ještě dřív než si stačí uvědomit, kdo vlastně jsem. Chvíli se na mě nechápavě dívá, pak se ale konečně vzpamatuje.
"Jess? Jsi to vůbec ty?!" Kroutí nevěřícně hlavou.
"Ne, jsem příšerka z tvých snů!" Protočím panenky. "Ale tebe bych taky skoro nepoznala! Zašklebím se.
"Budeme tady stát ještě dlouho, nebo ti mám dveřmi urazit palici, jako ten frajírek?" Zeptá se s ironií. Vypláznu na něho jazyk, sourozenci se nezapřou. Vejdu dovnitř, Lily se mě drží za ruku, je dost stydlivá a má strach z toho, co nezná, stejně jako já.
"A kdo je tohle?" Ukáže na Lily Zayn.
"No konečně sis všiml! To ti to teda trvalo!" Směju se mu. Ale hned mě zase smích přejde, při vzpomínce na... "To je... no, víš to..." Začnu koktat.
"Kolik času ti mám dát na to, aby ses vymáčkla?" Zkříží ruce a podívá se na mě tak nějak vyčítavě.
"Moje dcera." Hlesnu sotva slyšitelně. Pohled zapíchnu do země, nesnesu jeho pohled typu "já to věděl."
"Doufám, že to není tak, jak si myslím!" Zvýší hlas. Nechci se s ním hádat! Vždyť jsme se setkali po třech letech!
"Je to jinak!" Podívám se na něho pohledem, který vždycky zabere a nesklamal ani teď.
"Potřebuješ pomoct, nemám pravdu?" Zeptá se už klidnějším hlasem. Jen přikývnu.
"Pojď seznámím tě s klukama..." Jdu za ním úzkou chodbou, která se po pár krocích rozšíří. "A taky s tím frajírkem, co ti málem dveřmi urazil palici!" Zase se mu vrací nálada, jinak by si ze mě neutahoval.
"Abych já neurazila palici tobě!" Vyhrožuju mu, ale to se už ocitneme ve velké místnosti, nejspíš v obýváku, jak usoudím podle plazmové televize, dvd, videa, hifi věže a dalších "pro život nezbytných věcí."
"Klucííí!!!" Zakřičí do schodů a vrátí se ke mě. Posadím se na velkou koženou pohovku, Lily se usadí hned vedle mě a kouká se kolem sebe.
"Mami?" Zatahá mě za rukáv.
"Ano?" Skloním se k ní.
"Co je to za pána?" Ukáže na Vinnieho.
"To je strejda Zayn." Řeknu jí. Ona jen Zayna obdaří okouzlujícím úsměvem, je přece po mě.8-) Ozve se dupot jaký se neslyší často. Mám pocit, že po schodech sbíhá deset slonů!
"Volal si nás?" Zeptají se všichni najednou a nahrnou se do obýváku. V rychlosti je spočítám, jsou čtyři.
"No brácha! Ty bydlíš se čtyřma klukama, jo?!" Směju se.
"Sklidni se!" Hodí po mě se smíchem polštář. Hodím ho po něm zpátky.
"Ehm..." Odkašle si jeden z nich, má blondaté vlasy a všimnu si jeho zářících očí. Na dálku však nemůžu identifikovat jejich barvu.
"Chtěl jsem vás jen představit, tohle je moje sestra Jessica." řekne Zayn. "A tohle je Liam... Ten frajírek, co ti málem urazil palici!" Zase s ironií v hlase, já ho asi zlechtám k smrti.
"Cože?" Začnou se smát ostatní, jen Liam ne.
"Promiň, nechtěl sem..." Omluví se a podá mi ruku.
"To nic." Mávnu nad tím rukou a potřesu si s ním.
"Tohle je Louis." Kluk s proužky na triku
"Nevěděl jsem, že máš tak pěknou ségru!" Vyčte Zaynouvy ještě, proč nás nepředstavil dřív atd. Pak mi stejně jako Liam podá ruku.
"Niall." Na první pohled sympatický týpek na mě kývne hlavou a jak jinak než podá ruku.
"A náš miláček holek Harry." podá mi ruku
"Zayne? Kde je Lily?" Rozhlédnu se na všechny světové strany, ale Lily jako by se vypařila.
"Kdo?" Zeptá se Louis nechápavě.
"Lily, moje dcera." Odpovím stručně. Než se vydáme Lily hledat, objeví se ve dveřích s ďábelským úsměvem a rozzářenýma očíčkama. Ruce si zkříží a jednou nohou si před sebou naschvál podupává, moc dobře ví, že tohle nesnáším!
"Kde si byla Lily?!" Zeptám se jí naoko naštvaně. Jenže ona jakoby nic, stále si podupává nožkou a šklebí se na mě.
"Ty si měla o mě strach?" Zeptá se trochu šišlavě, ale všichni jí rozumí a vybuchnou smíchy. Ani já se neudržím a začnu se smát.
"Nejsi trochu drzá?!" Zeptám se jí, když ke mě přijde. Jen záporně zavrtí hlavou a dál se kření jak největší svatoušek.