Big city Life 1 díl

21. září 2013 v 20:04 | Lucy |  Big City Life
Ahoj, jmenuji se Lucy Redwolfová, úplně obyčejná holka z České republiky, která hodně cestuje s její rodinou. Mojí rodinu tvoří mamka March a táta Peter, potom já a ještě můj mladší bráška, kterému je pět, George. Mně je patnáct, puberta se mi teprve rozjíždí a moji rodiče musí mé nevysvětlitelné chování občas strpět. Asi si říkáte, proč máme anglická jména, když žijeme v Česku. Je to tak, že moji rodiče pochází z Anglie. Proto se oni jmenují March a Peter, ale proč pojmenovali tak i nás? To nevím. Asi chtěli dodržet tradice svých anglických předků... Co já vím. Ale docela se mi to líbí, něčím se lišit od ostatních. Jak bych vám asi sebe a mojí rodinu popsala? No, jsem holka, to by vám asi nedošlo, že? Takže, měřím nějakých 165 centimetrů, vlasy mám tmavě hnědé, rovné a husté, občas se mi zvlní samy, ale většinou si je vlním sama a oči hnědo-zelené, čímž se dostáváme k mým rodičům. Můj táta má takové trochu nazrzlé vlasy a světle zelené oči a děsně světlou kůži, což mám i já a George. Moje máma je pravý opak. Má skoro černé vlasy, tmavě hnědé oči a kůži má trošku snědější oproti nám. Můj pětiletý bráška je celý táta, teda až na ty oči, ty má stejné jako já. K mým koníčkům patří poslouchání hudby a vytváření své vlastní. Ano, mám doma akustickou kytaru, kterou jsem dostala k minulým Vánocům, tak jsem se rozhodla se na ní naučit hrát, sice v tom ještě nejsem moc dobrá, ale už si i skládám písničky. A k mé oblíbené hudbě patří spíš rockovější skupiny, jako třeba Three Days Grace, 30 seconds to Mars, Simple Plan, Blink 182, Evanescence, Nickelback, Chris Daughtry a je toho o moc víc, když tak teď projíždím svojí mp4, tak se tam nevyskytne moc popové hudby, ale najednou jsem se zastavila nad jednou složkou. Složka s názvem One Direction. Ano, nemýlíte se. Dokonce i já jsem ve svých dvanácti až třinácti letech podlehla nadobro jejich hlasům. Je to jedna z mála popových skupin, které se mi líbí. Abych pravdu řekla, s nimi jsem v tom věku nejvíc šílela, všude jsem měla jejich plakáty, nikdo mě neslyšel zpívat nic jiného, nebo dokonce jsem učila i menšího brášku jména všech členů. Ale s větším věkem mě to nějak přešlo. Můj pokoj je teď bez plakátů a všech těch věciček, jejich originální CD mám zahrabané někde v šuplíku stejně jako se sbírkou výstřižků z časopisů. Jen jediná věc mi zůstala z té doby. Stejně jako každá holka jsem si našla v boy bandu oblíbence. Jako většina fanynek jsem zbožňovala Louise. Byla jsem ale naivní, jak jsem si myslela, že se někdy dostanu na jejich koncert, nebo že se s nimi někdy naživo potkám.
Ale zpět k tématu. A jak jsem si všimla, Louis dost často nosíval kšiltovku s nápisem Faith. Musela jsem si hodně šetřit, abych si po netu koupila úplně stejnou. No a zrovna tuhle kšiltovku mám právě teď na sobě. Připomíná mi staré časy. A navíc je vážně moc pěkná. Jenže ty staré časy se něčím změnily a právě teď vám chci říct, co se událo v poslední době.
Byla sobota odpoledne, 29. května. Myslela jsem, že tenhle den budu mít klid, když je ten víkend. Ale musím říct, že to bylo jen zdání. Protože mě čekalo něco jiného místo klidu. Seděla jsem na gauči v obýváku, sledujíc televizi, ve které dávali Teletubies. Ne, nekoukala jsem se na ně já, nýbrž George, ale mě to ani nevadilo, protože jsem měla volno a jedla jsem svojí oblíbenou jahodovou zmrzlinu. Maminka už docela dlouho mluvila s mým tátou v kuchyni. Vážně mě zajímalo, co tam řeší. Muselo to být něco hodně vážného, ale jak je sama moc dobře znám, jestli se to nás týká, tak nám to přijdou říct sami. Když se z televize ozvalo:"TULI TULI!" tak jsem se děsně lekla, protože to bráška zesílil na maximum a mě přitom skočil okolo krku, když si řeknu, že příští rok mu bude šest a bude mít našlápnuto do školy, tak by se to měl asi odnaučit. Pak si k nám přišla sednout máma, to jsem se George zbavila, protože skočil zase na mámu a pak na právě přicházejícího tátu, který si sedl do jeho křesla. Pozorně jsem se koukla na jejich pohledy, byly vážně neurčité. Takové tajemné, trochu veselé a občas i obávané dohromady. Tak jsem byla napjatá, co nám zase chtějí zdělit.
,,Georgi, uklidni se, chceme vám něco říct." Začala mamka a George spadl do sedačky vedle mě.
,,Takže... Vážně těžko se mi to říká, ale byl jsem povýšen." Řekl táta, ale počkat, to jsou snad dobré zprávy, tak proč ten smutná tón?
,,To je super tati!" Vyjekla jsem, jenže táta mi pokynul, ať se zbytečně neraduji.
,,Počkej ještě. Všechno bude úžasné, jen se musíme přestěhovat do Londýna." Neměla jsem slov, jen jsem tam seděla s pohledem na něj a s otevřenou pusou. Jako bych byla duch. Byla jsem ve velkém šoku, nemohla jsem uvěřit těm slovům, co táta právě řekl. Hned po slově přestěhovat jsem přestala slyšet. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Táta mi pohled opětoval a byl dost vážný.
,,C- CO!?" Řekla jsem poněkud hlasitěji, než jsem chtěla, ale aspoň jsem promluvila.
,,Neboj Lucy, všechno bude v pohodě. Navíc, nikdy ti nevadilo, když jsme někam jako rodina jeli." Objala mě jednou rukou kolem ramen máma.
,,No jo, ale to jsem věděla, že se vrátíme domů, protože to byla jen dovolená, ale tohle je snad něco trochu jiného nemyslíte?" Pořád jsem měla trošku vysoký tón.
,,Nebude to tak hrozné, všichni tu umíme plynule anglicky, dokonce i George. Vždyť jsme krví angličané a navíc jsme zůstali prázdniny, to znamená dva měsíce v Londýně. Nebude pro nás nic těžkého žít tam." Vysvětloval mi táta.
,,Pro vás to možná těžké nebude, ale pro mě jo. Co moje škola? Náš barák, nebo moji přátelé?" Sice jsem moc oblíbená nebyla, ale měla jsem dva nejlepší kamarády. Kubu a Simonu. Kuba byl docela hezký kluk, popravdě když přišel v páté třídě k nám, tak se mi trošku líbil, má zelené oči a černé vlasy. Simona je zase moje nejlepší kamarádka od druhé třídy, kdy se na nás ostatní vybodli. Ta je zase moc hezká, není divu, že se líbí všem klukům ze třídy, tedy krom Kuby. Má blond vlasy a modré oči. Každý by si řekl 'typická barbie' ale barbína rozhodně není.
,,Pořád můžete být v kontaktu..." Vložila se do toho máma.
,,Ale neuvidíme se, tedy aspoň ne naživo." Protestovala jsem. Odmítám se sbalit a odletět do jiné země, kde nejspíš už bydlet zůstanu. Bude mi chybět naše malá, přesto docela hezká Česká republika. Vždyť v Anglii je to s životním prostředím snad ještě horší a je tam vyšší kriminalita.
,,Lucy. Říkej si co chceš, ale stejně tě tu nemůžeme nechat. Proč nemůžeš být jako tvůj bratr a radovat se z toho? Co by za to jiní lidé dali." Řekl mi táta. Jako můj bratr? George?
,,Vždyť z toho ještě nemá ani rozum." Oplácela jsem mu to.
,,Ale v tomhle ohledu je rozumnější jak ty." Pustila se do mě i máma.
,,Já... Nikam... Nejedu." Procedila jsem skrz zuby v marném pokusu se uklidnit.
,,Žádné diskuze, rozhodně pojedeš. Začni si ještě dneska balit, v pondělí totiž už odlétáme a zítra se pojede na velké nákupy." Radila mi máma. Cože v pondělí? To je moc narychlo.
,,Není to moc uspěchané? A kdy se mám rozloučit s Kubou a Simčou?" Začala jsem.
,,Lucy, na to budeš mít čas zítra k večeru." Ujistil mě táta. Aspoň něco, zjistila jsem, že nemá cenu protestovat.
,,A v kolik v pondělí vyrážíme?" Vzdala jsem to a očividně jsem tím rodičům udělala radost.
,,Letadlo nám letí v šest ráno, takže to abychom už v půl páté vstali." Odpověděla mi mamka.
,,Ach jo... Tak dobře, ale není na čase, abyste mi řekli, do jaké budu chodit školy v Londýně?" To mě ještě trápilo, prozatím. Bylo ale i víc věcí. Například jací tam budou lidé, jestli přijmou novou holku mezi sebe. To byly teprve problémy.
,,Porozhlédli jsme se a víme o dvou, které jsou docela blízko domu, kde budeme bydlet. První, ta co je blíž se jmenuje Vincent High School a ta druhá je dál a jmenuje se Madison High School. Už jsem se domlouval s řediteli a prý se tam s tebou budeme muset jít ukázat a až si vybereš jednu ze škol, tak ti dají nové učebnice, plánek školy a rozvrh hodin, no a samozřejmě tě zařadí do třídy." Řekl mi táta a přitom už zněl uvolněněji.
,,A nevadí jim, že už je květen? Konec konců, už jen jeden měsíc a je konec školního roku." Nešlo mi to trochu do hlavy.
,,No, domluvil jsem to tak, i tady ve škole, že tady ti dají vysvědčení a tam tě budou mít do konce školního roku na to, aby sis zvykla na školu a pak abys nebyla na začátku školního roku tak ztracená. Dalo by se to nazvat takovou zkušební dobou." Pokračoval dál.
,,Aha, no... Tak jo, tohle bychom měli." Pokrčila jsem rameny, ,,A kde budeme vlastně bydlet?"
,,Tak tohle si nechte jako překvapení, s maminkou už jsme ten dům viděli, musím říct, že s povýšením vzrostl i luxus, ve kterém budeme žít." Usmál se na mě. Paráda, takže aspoň něco je na tom dobrého, budeme nejspíš bydlet v nějaké lepší čtvrti a v lepším domě.
,,Já se těšiiim!" Vykřikl najednou George, ,,Pojď mami, půjdeš mi pomoct sbalit věci." a už tahal mamku ze sedačky, ta se jen zasmála a šla s ním do jeho pokoje, kde ale jen málokdy spal, protože se bál tmy. Tak jsem tam seděla v obýváku sama s tátou a on se na mě tázavě podíval. Je sice mnoho dalších věcí, na které jsem se chtěla zeptat, ale raději jsem se taky sebrala a šla si zabalit svoje věci. Pořád mi ale něco nedochází, máme si sbalit jen všechno oblečení a věci, které vážně budeme chtít ve svém novém domě. Ale co nábytek? To už v tom domě nábytek bude? Tátova práce to snad už všechno zařídila? Bohužel na tyto otázky neznám odpověď. Teď mě ale nejvíc trápí to, jak to řeknu Simoně a Kubovi. Kamarádíme se už dost dlouho, tak by je to mohlo trochu vzít, stejně jako to vezme mě, až je uvidím. Měla jsem zatím zabalenou polovinu skříně. Chtěla bych vědět, jak se mi to všechno vejde do dvou tašek, přinejhorším něco strčím i k Georgovi, protože ten moc věcí zatím nemá. Zrovna jsem si balila kulmu na vlasy, když mi zazvonil telefon songem Forever, který jsem si dala k Simoně.
,,Ahoj Lucy! Jdeš dneska ven?" Vybafl na mě ten její sladký hlas.
,,Čauky, no víš Simí, mě se to dneska moc nehodí, neboj určitě se brzy dozvíš, co se děje." Snažila jsem se jí to nevyzradit po telefonu, protože by to bylo podle mě neosobní.
,,A co to je? Není to snad nic zlého..." Klesla Simona s hlasem.
,,No, je to z jedné stránky radostná zpráva a z druhé smutná. Ale teď cítím spíš tu smutnou." Řekla jsem jí pravdu a na druhé straně telefonu bylo chvilku ticho.
,,A kdy mi hodláš tu zprávu říct?" Zeptala se s vážným hlasem.
,,Řeknu to tobě i Kubovi zítra v šest v naší staré klubovně." Slíbila jsem jí. Klubovna je taková naše malá chatička. Původně to byl jen malinký přístřešek, protože jsme to stavili, když nám bylo deset, ale jak šly roky dál, tak i naše dovednosti a postavili jsme si vážně maličkou chatičku blíž u lesa. Scházíme se tam pořád, jen teď jsme tam snad měsíc nebyli. Ještěže máme chatičku zamknutou vevnitř jsou docela cenné věci. Tedy pro nás. Jako třeba náš první společně namalovaný obrázek, nebo prkýnko na kterém je napsáno Best Friends Forever, nebo naše houpačka, co jsme si vyrobili a hned spadla ze stromu, když jsme jí tam upevnili, to víte, Kuba byl dřív trošku oplácaný, ale nebylo to tolik znát. Prostě věci, které souvisí z naší minulostí.
,,Jasně, určitě tam budeme. Můžeš se spolehnout. A mám to Kubovi říct já, nebo ty?" Zeptala se mě. Za jedno jsem to chtěla říct osobně, ale mé rychlé utrácení kreditem je velice deprimující pro mámu a tátu a na mém mobilu jsem měla už jen 50 Kč.
,,Radši mu zavolej ty, já už nemám kredit." Odpověděla jsem upřímně po chvilce uvažování.
,,Dobře, tak se měj Lucy. A ať je to cokoli, tak se neboj, určitě bude všechno fajn." Povzbudila mě a zavěsila. Svůj telefon jsem tedy dala zpátky na jeho místo a to na noční stolek a pokračovala v balení věcí. Stěží jsem narvala poslední oblečení do druhé tašky a teď ještě dávala věci na strany. Už jsem si tam předem dala nějakou hygienu, ovšem jsem si venku nechala ještě sprchový gel a šampon, kteří voněli po třešních a ještě jsem si nechala venku hřeben a kartáček na zuby s pastou. Ještě jsem si vybrala oblečení, co si vezmu na den odletu, zítra půjdu nakupovat v tom co mám na sobě. Ještě mi zbývalo zabalit pár věcí. A to notebook, nabíječku na mobil, mp4, USB kabel a nějaká fotoalba. Jenže už jsem neměla žádné místo v taškách a tak jsem se rozhodla, že něco dám k mámě, místo bráchy, přišlo mi to jako lepší nápad. Tak jsem vzala čtyři fotoalba a šla jsem k ní do ložnice.
Zaťukala jsem na rám dveří, i když byly otevřené a máma ke mě vzhlédla, protože klečela na zemi a také si balila věci.
,,Mami, mě už se tam tyhle alba nevejdou, nemáš nějaké místo u sebe?" Slušně jsem se optala.
,,Podívám se." A tak zkoumala tašku, ,,Jo, tady by to být mohlo. Podej mi to." po tomhle k mně natáhla ruku a já jí podala dvě alba. Jenže máma to v jedné ruce neudržela a jedno album spadlo na zem a vysypalo se z něj pár fotek.
,,Jejda, promiň. Jsem nemotorná." Omluvila se mi s úsměvem a začala sbírat fotky.
,,To je v pořádku." Ujistila jsem ji se stejným úsměvem a pomohla jí s fotkami.
,,Jé, podívej se! To je den, kdy se narodil George, bylo ti deset let, tady ho chováš." A ukázala mi fotku. Samozřejmě jsem ji poznávala, jedna z mých nejoblíbenějších. Rozcuchané vlasy, spokojený úsměv a rukou držím svého brášku. Bylo brzy ráno, když se narodil a táta tam hned musel jet a jelikož nebyl nikdo, kdo by mě pohlídal, tak mě musel vzít sebou, ale nelituji toho, že jsem z té postele vyletěla a skoro se přetáhla na cestě do auta. Vidět brášku stálo za to.
,,Je to pěkná momentka." Pochválila jsem fotku, kterou fotil táta. Viděli jsme spoustu fotek, dokonce i některé z dovolených. Byli jsme velice šťastná rodina a doufám, že to tak zůstane, žádný Londýn mi nezničí vztah s přáteli a ani s rodinou. Možná jsem si na chvilku myslela, že jsem připravená čelit novému životu, ale po pár minutách jsem zjistila, že se toho spíš bojím. Ty lidi tam vůbec nebudu znát a co když mě nevezmou mezi sebe? Nebo co když se ztratím v tak velkém městě? Panika se mě v tu chvíli docela zmocňovala, ale naštěstí jsem se z toho stačila vzpamatovat dřív, než na mě máma něco stihla poznat. Poděkovala jsem mámě, že byla ochotná si k sobě vzít ty alba a šla jsem zpátky do svého malého pokoje. Pořád jsem nevěděla, kam si dát zbytek věcí, co mi zbyly. Pak mě ale něco napadlo. Vytáhla jsem svojí větší kabelku a krásně se mi tam vešel notebook a všechny ty elektronický věcičky. Aspoň to budu mít při sobě a taky si budu moct poslouchat v letadle poslouchat písničky. Už se trochu klepu, nejen z toho, že se bojím letět letadlem, ale i z toho, že všechno budu muset říct Simoně a Kubovi. Cítila jsem se celkově nějak divně. Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že je šest. Takže zítra touhle dobou budou Simona a Kuba docela dost zaskočení, holku, kterou znají skoro celou dobu jim odletí a návrat neurčitý.
Ze všeho mi bylo tak nějak divně, byl to takový omyl, když jsem si myslela, že tohle bude sobota jako každá jiná. Bůhví jak dlouho to před námi rodiče tajili. Mohli mi to říct dřív, abych se na to fyzicky a i psychicky připravila. Teď je to všechno moc narychlo. Nic se nedá uspěchat, tak proč tohle ano? Vážně jsem nevěděla co si počít. Zbytek dne jsem takhle přemýšlela pořád. Večer jsem si dala horkou sprchu s tím, že si půjdu brzy lehnout a snad se z toho všeho nějak vyspím, ale to byl velký omyl, jelikož jsem ležela v posteli dost dlouho a ani písničky mě neuklidnily. Usnula jsem z toho všeho až v půl dvanácté večer a ještě k tomu jsem se budila snad každé dvě hodiny. Opravdu mě zajímá, co se z toho všeho vyvine...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama