Big city Life 2 díl

21. září 2013 v 20:05 | Lucy |  Big City Life
Zklamání
Ráno jsem se probudila a cítila jsem se vážně strašně. Nejen, že jsem se tak cítila, ale bylo to vidět i zvenčí. Moje kůže byla bledší než včera a měla jsem ohromné kruhy pod očima a to nepočítám ty svoje rozcuchané vlasy po ránu. Radši jsem šla do koupelny, ale musela jsem čekat, než vyjde máma. Když se otevřely dveře, tak se na mě tak nejistě podívala, nebo spíš jako kdyby viděla strašidlo. Ale radši jsem jen řekla, dobré ráno a zalezla do koupelny. Konečně mám chvilku sama pro sebe, ale ta chvilka nestačí na to, abych si rozmyslela co řeknu Simoně a Kubovi, byla jsem dost nesvá. Když jsem se osprchovala, abych se probrala tak jsem se hodila trošku do cajku. Tím myslím, že jsem si vyčistila zuby a rozčesala a vyfénovala vlasy, sice mi vadily ty kruhy, ale to se ještě dá vydržet. Krom toho mě ještě docela bolela hlava. Super, snad na mě něco neleze. Převlékla jsem se z mého pyžama do toho, co jsem měla včera a to byly úzké tmavé džíny a delší žluté tričko bez rukávů. Sešla jsem dolů po schodech s tím, že se nasnídám. Čekala tam zatím jen máma s tátou.
,,Ahoj." Pozdravila jsem tátu, se kterým jsem se ještě ráno neviděla.
,,Ahoj." Odvětil a zase se začetl do novin, které držel v ruce. Přisedla jsem si ke stolu a nasypala si své oblíbené Müsli s mlékem a když jsem to dojedla zapila jsem to jen džusem. Podívala jsem se na mámu a na tátu a ti se chovali jako obvykle, jen se zdálo, že táta má trochu pochmurnější náladu, ale to bude z toho, že dnes jedeme na nákupy, které on vysloveně nenávidí. Podivné bylo, že já jsem se na nákupy docela těšila, ale to bude určitě jen proto, že se chci odreagovat a nemyslet na to, že se budeme stěhovat. V kuchyni bylo vážně dost trapný ticho. Ale já jsem ticho prolomit nechtěla, i když jsem to byla vždycky většinou já. Občas táta zakašlal, nebo tak něco.
,,Půjdu vzbudit George." Prohlásila najednou máma a zmizela. Super, George je ukecaný jako občas já, takže ticho moc nebude. Ale teď jsem tu byla sama s tátou a nepromluvili jsme nic.
,,Takže, nepotřebuješ něco koupit?." Zeptal se mě najednou, běžná otázka.
,,Ne, ani ne." A pak bylo další ticho.
,,Vážně nic? Co třeba nějaké oblečení nebo tak?" Vyptával se dál.
,,Kdyby mi někdo chtěl koupit další oblečení, tak mi musí zároveň koupit třetí tašku." Trochu jsem se usmála a táta taky.
,,Tak to by snad nebyl problém. A jak to vidíš dneska se svými přáteli?" A jéje.
,,Dík, že jsi mi to připomněl." Povzdychla jsem si a hrála jsem si se lžičkou, se kterou jsem před chvílí jedla svojí snídani. Vážně to bude dneska těžké, obzvlášť k večeru.
,,Promiň... Asi jsme ti to měli říct dřív." Poklesl s hlasem. Jo, to mi měli říct dřív...
,,A odkdy to vlastně víte?" Zeptala jsem se a trochu přimhouřila oči.
,,Už od minulého měsíce, ale rozhodli jsme se to před vámi tajit, protože jsme si mysleli, že to bude ještě horší než teď." Odpověděl mi. Celý měsíc? Teď je to horší.
,,Tati, měli jste nám to říct hned, protože teď je to moc narychlo a také bych měla víc času se rozloučit s kamarády. Teď je to jako kdybych to věděla už dávno a říkám jim to až teď, podobně jako jste to udělali vy. Chápeš, že mě to docela mrzí?" Už se mi zase chtělo brečet.
,,Lucy, je mi to vážně tak moc líto, ale musíš to taky chápat. Museli jsme to všechno vyřizovat a tak. A jestli jsou Simona a Kuba tak dobří přátelé, tak to pochopí." Omlouval se mi, sice trochu pozdě, ale hlavní je, že se omluvil.
,,Jo, doufám, že to pochopí." Povzdechla jsem si a odkráčela radši do obýváku, protože jsem se rozhodně nechtěla o tomhle tématu bavit. Když jsem šla po chodbě do obýváku, tak jsem šla okolo dveří od Georgova pokoje a slyšela jsem, jak se vzteká, radši půjdu mámě pomoct. Vkročila jsem a viděla jsem vystresovanou mámu a rudého George, jak vzteky skáče na posteli. Už vím v čem je problém. Za prvé máma ho vzbudila a chtěla mu obléknout kalhoty, které George nenávidí, ale přesto jsem dělala, že o ničem nevím.
,,Co se děje?" Přikročila jsem k mámě.
,,Můžeš mu prosím tě domluvit, ať se oblékne?" Otočila se na mě zoufale máma.
,,Jo, pokusím se." Ale když jsem natáhla ruku, abych George zastavila, tak mě plácl a kousl do ruky. Nedalo mi to a trochu jsem vykřikla. To už tam přišel i táta.
,,Co se tady děje?" Koukl se nazlobeně na George, který okamžitě přestal skákat a pustil mojí ruku. Radši z postele slezl a slušně si oblékl kalhoty, které máma měla připravené. Občas závidím tátovi, že z něho má George takový respekt.
Když už jsem měla jistotu, že tady už nebude žádný problém, tak jsem nakonec šla do toho obýváku, jak jsem měla naplánováno. Sedla jsem si na stejné místo, kde jsem seděla i včera a natáhla se pro ovladač na stolku. Začala jsem projíždět televizní kanály a nechala to radši na MTV. Zrovna dávali písničku Sweet Dreams od Byonce. Je to docela hezká písnička a i pěkný klip. Jen to přehlušovalo trošku Georgovo hlasité komentování snídaně. Ale pak si před televizi stoupla máma. Tázavě jsem se na ní podívala a pak mi to došlo. Nákupy.
,,Tak jedeš nebo co?" Zeptala se mě, na to jsem se hned zvedla z gauče.
,,No jasně." Prošla jsem okolo ní k hlavním dveřím, které jsem jí otevřela a šla k autu.Já, se svojí rodinou musíme opustit kvůli tátovu povýšení českou republiku, školu a přátele. Je to děsný skok do něčeho jiného. A zase jsem myslela na Kubu a Simonu. Táta si všiml mého zabraného výrazu ve zpětném zrcátku a místo slov se na mě povzbudivě usmál, což jsem mu opětovala, ale jak ten úsměv rychle nabyl, tak i pozbyl. Opřela jsem se o ruku, která byla položená na výklenku u okýnka a koukala jsem se na rychle mizící silnici a k tomu mi hrála písnička od Rolling Stones, kterou měl táta puštěnou v autě, měl tu skupinu rád. Okolo hodiny jsme přijeli k nákupnímu centru na Zličín, do Metropole. Zaparkovali jsme na našem obvyklém místě a šli jsme směrem k prvnímu hlavnímu vchodu. Vešli jsme a to už nás máma táhla do obchodu New Yorkeru. Máma od nás nejvíc milovala nakupování, já jak kdy a George se u toho nudil stejně jako táta, ale i u táty mě občas překvapilo, když si vybíral nějaké oblečení. Máma se zastavila hned na začátku obchodu, u bot a slunečních brýlí. Nutila mě si jedny vybrat, protože poslední sluneční brýle co jsem měla mi omylem rozsedl táta, když jsem si je na chvilku odložila na gauč. Tak jsem si jedny vybrala, byly to prostě mouchy. S takovými tyrkysovými obroučkami. Na to, že jsem si už nic nechtěla kupovat, jsem si koupila takové světle modré tílko s obrázkem a jedny džínové šortky. Pak už jsem si řekla dost a nic si nekupovala.
Zbytek nákupů jsem se nudila jako brácha a táta. Když jsme jeli domů a vybalovali tašky, tak jsem si všimla, že mi máma koupila další věci a to mi nic neřekla. Super, nevím kam to dát.
,,Mami. Proč jsi mi kupovala další věci, když víš, že nemám už nikde místo?" Zeptala jsem se jí a ta se na mě nechápavě podívala, nevěděla jsem proč, ale pak mi to došlo, máma ještě k nakoupeným věcem přihodila další tašku, menší než ostatní, ale pořád dostačovala na ty věci co mi máma koupila a navíc si tam přihodím i tu hygienu a tak, protože tu budu ještě používat.
,,Ahááá...." Protáhla jsem to. Sebrala jsem si věci a šla s nimi do svého pokoje. Poslední věc, co teď zbývala byla si tam poskládat věci a jít za Simonou a Kubou. Tak jsem tu černou tašku otevřela, musela jsem z ní ještě vytáhnout ty papíry, kterýma byla vycpaná. Vzala jsem všechno to oblečení, o kterém jsem ani nevěděla a poskládala ho vzorně do tašky. Nechala jsem jí ještě otevřenou, protože si do toho pak ráno ještě sbalím tu hygienu a tak. Všimla jsem si, že mi máma koupila nové tenisky, ale ty se mi docela hodily. No jo, mámy vědí vždycky všechno. Vytáhla jsem si mobil z kapsy a koukla se na hodiny. Bylo půl šesté, ještě půl hodiny a budou všechno Simona a Kuba vědět. Povzdechla jsem si, protože už jsem musela vyrazit. Okolo deseti minut to totiž k naší klubovně trvá. Natáhla jsem si na sebe nové tenisky, co mi máma koupila a které si nejspíš vezmu i zítra až poletíme do Chicaga, pořád nemůžu uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Sešla jsem schody a dole byla jen máma.
,,Mami, hele, já jdu teda ven za Simonou a Kubou, myslím že se okolo té sedmé asi vrátím." Řekla jsem jí a měla jsem vyschlo v puse, hlas se mi třásl a tep se zrychloval a to jsem ani neviděla před sebou Simonu a Kubu. Máma poznala, že mi něco je a starostlivě se na mě podívala.
,,Neboj se, ty to zvládneš." Povzbuzovala mě.
,,No, chtěla bych mít tvojí jistotu." Nervózně jsem se usmála a nakráčela jsem si to k hlavním dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a překročila práh. Šla jsem tou svojí známou cestou. Chvilku se šlo i po lesní cestě, dřív jsem se bála a tak jsme tam chodili jen všichni najednou, ale teď už to zvládám a šla jsem tam sama. Měla jsem větší problémy, než se bát nějakého lesního strašidla, spíš jsem se bála, jak na to Simona s Kubou budou reagovat.
Došla jsem na dané místo a nikdo tam zatím nebyl, přišla jsem o pět minut dřív, tak je možné, že budou mít ještě zpoždění. Pokrčila jsem rameny a sedla jsem si na houpačku, kterou jsme koupili, bylo totiž jistější, že se neutrhne. Nad tou vzpomínkou, jak se s Kubou utrhla naše první houpačka jsem se na chvilku usmála. Pomaličku jsem se pohupovala než jsem slyšela kroky. První tu byla Simona. Jak jinak, na Kubu budeme ještě muset chvilku počkat.
,,Ahoj." Řekla jsem jako první.
,,Ahojky." Odpověděla mi a usmála se, nad tímhle úsměvem se ostatní kluci ze třídy rozplývali.
,,Nezahlédla jsi po cestě Kubu?" Zeptala jsem se jí netrpělivě.
,,No, vlastně ne. Ale myslím, že tu za chvilku bude. A co je to tak vážného, že u toho musíme být oba?" Optala se mě a nastala odmlka.
,,To ti řeknu, až dorazí." Zesmutněla jsem a koukla jsem se jí do očí.
,,Je to dost vážný?" Soucítila se mnou.
,,Vlastně je to moc vážný." Odpověděla jsem jí.
,,Tak to snad ani nechci vědět, co to je." Řekla mi.
,,No, myslím, že ty i Kuba byste to měli vědět určitě." Vzdychla jsem si.
,,Ahoj dámy!" Zakřičel najednou z lesa vycházející Kuba a vyrušil nás z mluvení a navíc jsme se natolik lekly, že já skoro slítla z houpačky.
,,Můžeš mluvit příště tišeji?" Kritizovala ho Simona. Kuba se tomu spíš jen smál, ach jo, budou mi chybět.
,,Takže... O čem to s námi chceš mluvit?" Zeptal se Kuba.
,,No, je to dost vážný..." Odmlčela jsem se, abych se mohla zhluboka nadechnout, ,,Stěhujeme se, tátu povýšili v práci a přeložili ho do jiného města." Zatím jsem se nezmiňovala, že to město je na druhým konci planety.
,,C-Cože!?" Vydala ze sebe Simona a měla otevřenou pusu.
,,Počkej, to je na nás moc rychlý. Cože? Jak? Kdy? Bože... A je to město blízko k tomuhle, že jo?" Ptal se s malou nadějí v hlase Kuba.
,,No... Není... Vlastně pravda je, že to město se jmenuje Londýn.." Koukla jsem se na zem.
,,CO!?" Vybuchli oba dva, tak že mi zalehlo jedno ucho. Když jsem si všimla jejich výrazů, tak byly nechápavé, zklamané, překvapené, prostě směs všeho. A já se zmohla jen na to tikat očima mezi Simonou a Kubou.
,,Já... Se omlouvám, sama jsem to zjistila až včera." Smutnila jsem.
,,To ti tak budeme věřit, určitě jsi to věděla už jakou dobu a říkáš nám to až teď, to je kamarádství?" Nadávala Simona, takhle naštvanou jsem jí dlouho neviděla.
,,Ale počkej, ty tomu nerozumíš-" Pak mě ale přerušil Kuba.
,,Jasně, my nikdy ničemu nerozumíme, jen ty jsi tady ta chytrá. Proč jsi nám to neřekla dřív?" Vyčítal mi to. Přesně tohohle jsem se bála.
,,Říkám vám, že mi to rodiče řekli až včera!" Vykřikla jsem.
,,Nemusíš na nás ječet!" Zakřičela Simona.
,,A vy na mě můžete?!" Oplácela jsem jí to.
,,My na to máme tak trošku právo ne?!" Vložil se do toho i Kuba, prostě jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se.
,,A tohle na nás nezkoušej..." Okomentovala to Simona. Vždycky jsem si myslela, že všechno pochopí, jak mohli být teď tak zlí?
,,Já nic nezkouším! Bože, a to máte být přátelé, že mi ani nevěříte?" Řekla jsem jim pravdu.
,,To ti máme všechno sežrat? Tohle se mně a ani Kubovi nezdá." Vyjela po mně zase Simona.
,,Myslela jsem, že to pochopíte a já budu mít důvod sem pak jet, ale asi jsem se spletla." Skoro jsem zašeptala a z očí se řinuly další slzy.
,,To asi jo, a kdy odlétáš? Jen tak pro zajímavost." Dala si ruce v bok Simona. Jak jsem se mohla s takovými lidmi bavit? Co jsem provedla, že jsou na mě najednou tak zlí?
,,Zítra." Vzlykla jsem.
,,Hm, tak to sbohem." Odfrkl si Kuba a já se zase naplno pustila do brečení.
,,Ahoj." Zašeptala jsem a radši jsem zdrhla. Běžela jsem ke svému domu a to jsem ani napůl neviděla, protože jsem měla oči plné slz.
Bylo mi jedno, že si o mě lidi šuškali, bylo mi jedno, že jsem vypadala naprosto nemožně, bylo mi jedno, že z toho běhu se mi špatně dýchá, navíc když mám silnou alergii a teď mi bylo už taky jedno, že se stěhuji do Londýna, sbohem Česká republiko a mí takzvaní přátelé v ní. Konečně jsem doběhla do domu. Abych nepůsobila jako hysterka, tak jsem se před dveřmi ještě snažila uklidnit. Zhluboka jsem dýchala a otřela si slzy, i když jsem věděla, že si toho někdo všimne, vešla jsem do chodby. Sundala jsem si boty a šla dál. Moje máma už v kuchyni nebyla, byla s tátou v obýváku, chtěla jsem se jen tak nenápadně proplížit, ale to mě zahlédl táta.
,,Ahoj Lucy! Tak co, jak to vzali?" Usmál se na mě. Byla jsem k němu zády, ale když jsem se otočila, tak pochopil.
,,Jasně, vzali to úplně bombasticky, šlo to skvěle. Až na to, že je to pravý opak." Znovu jsem se rozbrečela a to přišla ke schodům i máma aby mě objala.
,,Zlato, nebreč. Asi to nebyli tak dobří přátelé, když to nedokázali pochopit." A pohladila mě po temenu hlavy. Máma měla vždycky pravdu a dokázala mě vždycky uklidnit.
,,Asi jsem narazila na špatný lidi, ani nevím proč se se mnou ta léta bavili." Odtrhla jsem se od mámy a šla dál do svého pokoje, kde jsem se rozbrečela naplno. Jak mohou být lidi tak zlí? Jak mi tohle mohli udělat? Po tom všem, čím jsme si prošli. Čekala jsem, že budu smutná z toho, že odlétám od tak super lidí, ale teď jsem smutná, že mě ty lidi zradili. Radši jsem se ale na to snažila nemyslet a uklidnit se. Když už to bylo jakž takž v pohodě, tak jsem se vydala do koupelny, kde jsem si dala horkou vanu. Ta mě dokonale uklidnila, ale nerozveselila. Bez přátel, bez nikoho, po kom by se mi stýskalo odletím už zítra do Londýna. Z toho všeho brečení jsem se unavila, pálily mě oči, tak jsem si zalezla pod peřinu a během půlhodiny usnula. V půl páté ráno mě budil budíček na mobilu. Kdybych si na ten mobil sama nevydělala na pečlivé brigádě v McDonaldu, tak bych s tím hodila na zem, ale to jsem pochopitelně nemohla. Poraženě jsem zavrčela a vylezla neochotně v pyžamu z postele. Čekala jsem u koupelny nejmíň čtvrt hodiny, dokud táta nevylezl. Pak jsem radostně vyhrála koupelnu. Poletíme docela dlouho, tak jsem se probrala studenou sprchou. Po tom, co jsem udělala vše potřebné, vyčistila jsem si zuby, učesala se, nakulmovala si vlasy a vyšla ven.
Dole máma ještě v županu zajásala a běžela do koupelny a George za ní. Já jsem se radši v klidu nasnídala s tátou, který nervózně usrkával kávy a přitom něco psal na svém pracovním notebooku. Udělala jsem si tu samou snídani co včera a jedla jsem. Na mě docela pomalu. Ale bylo to tím, že mám náladu pod psa a jsem unavená. Z koupelny jsem slyšela vřískání, to se máma asi snaží Georgovi umýt hlavu, nebo mu zase dát nějaké pěkné oblečení, co on nechce. V pět jsme se konečně dostali z domu. Vycházela jsem jako první, nejspíš už se nevrátím, procházím těmito dveřmi naposledy. Překročila jsem práh a zavřela za sebou. Šla jsem čelit novému velkoměstskému životu. Trochu jsem se sekla na terase, ale táta zatroubil v autě a mával ať hejbnu kostrou. Tak jsem poslechla a sedla si vedle George, na letišti jsme byli v půl šesté. Ještě půl hodiny do vzletu letadla. Na letišti se mě zmocnil zvláštní pocit paniky. Snad se nic nestane. Ale už jsem letadlem létala celkem často, takže jsem se uklidnila. Když jsem nasedla do letadla vedle George, který mě šťouchal do ramene, mezitím co jsem chtěla spát, tak se na nás rodiče celou dobu usmívali. Seděla jsem u okénka, když letadlo vzlétalo. A teď sedím tady, připravená začít nový život, to mě zajímá, co bude dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama